Thušská architektura

Architektura v Thušsku je poměrně rozmanitá a zahrnuje především zbytky rodových obranných věží ze 17.-18. století, vesnická stavení z 19. století, svatyně z 19. a počátku 20. století. Ze starší doby se zachovaly pouze archeologické památky v podobě hrobů, zbytků svatyní či petroglyfů. Architektura je v mnohém podobná dalším okolním regionům v Chevsursku a Pšavsku v dnešní Gruzii či v Čečensku-Ingušetii a Dagestánu na severním Kavkazu, kam ostatně Thušsko rovněž geograficky spadá. V některých vesnicích se zachovaly i kostely, především z období centralizace náboženského života v 19. století. 

Rodové a obranné věže

Jedním ze základních typů thušské architektury tvoří rodové věže podobně jako i v jiných částech Kavkazu. Tyto věže mohly mít obytnou i obrannou funkci, případně spojovat obojí. Věže se stavěly na čtvercovém, obvykle symetrickém půdorysu a dosahovaly výšky nejméně tří, spíše však čtyř nebo pěti pater. Úzká a malá okna sloužila nejenom jako odvody kouře z otevřeného ohniště, ale v dobách ohrožení především jako střílny. Stěny byly obvykle maximálně vyrovnané tak, aby nebylo možné po nich šplhat. Z věže nesměly vyčnívat žádné dřevěné části tak, aby nedošlo k jejich podpálení. Vchod byl obvykle ve výšce prvního patra, zatímco vchod pro dobytek byl v přízemí. V případě obrany se tyto otvory zatarasily velkým kamenem speciálně k tomuto účelu připraveným zevnitř.

  

V Thušsku lze rozeznat dva základní druhy věží (viz obrázky, všechna schémata a obrázky převzaty ze stránky Dzeglebi.ge). V údolích Gomecari a Čaghma najdeme spíše solitérní štíhlé a vysoké věže (obvykle 5-6 pater) zakončené pyramidovou střechou. Štíhlost a pevnost byla dosahována za použití jednoduché malty (na rozdíl od dalších typů věží, jež byly stavěny na sucho. Pod střechou v posledním patře se obvykle nacházely obranné markýzy. Tento typ věží, typický rovněž pro Chevsuretii, sloužil především obraně a najdeme jej ve vesnicích Dartlo, Kvavlo, Čontio či Girevi.

Druhý typ věží je postaven na širší základně, je obvykle nižší (3-4 patra) a masívnější. Střecha těchto věží je sedlová a v nejvyšším patře rovněž zakončená markýzami, byť ne vždy po všech stranách. Věže byly stavěny pouhým kladením kamenů na sebe bez použití malty.  Tyto věže se nacházejí v oblasti Gomecari a nejvýznamnější ukázkou těchto věží je pevnost Keselo (význam „pevná“) v horním Omalu. Rozkládá se na těžko přístupném kopci, chráněném z jedné strany vysokým srázem Gomecarské Alazani a z druhé stran strmým kopcem nad malou planinou s dnešní vesnicí. Z této strany se dochovalo nevelké opevnění. V podzemí se nachází tunel dlouhý cca 120 m, který sloužil jako zásobovací tunel pro vodu (dnes je tento tunel nepřístupný a v troskách). Podobné pevnosti stály v Covatském údolí a jako ojedinělé věže také v dalších vesnicích v údolích Čaghma a Gomecari. Pro Kistince či Lezgince byly tyto věže prakticky nedostupné a prakticky jedinou možností bylo obránce vyhladovět a ukrást jim dobytek, jež do těchto věží nevešel.

Přízemí, případně podzemí věže (bašte) bylo určeno pro skladování zásob, případně pro dobytek (v některých případech i jako porodnice), zatímco další patra (šua – prostřední patro s kuchyní, zedašua – vyšší patro)  byla určena pro rodinu. Nejvyšší patro (čercho, obvykle mužské) bylo především obranné a strážní. Patra byla vystavěna s pomocí dřevěných klád, které se kladly na vnitřní výčnělky věže. Žádná dřevěná část nesměla vyčnívat z kamenné věže s ohledem na možnost požárů ze strany nepřátel. Podlahy byly obvykle hliněné kromě spodního patra, které bylo tvořeno kamennými deskami. Uprostřed každého patra bylo ohniště (srdce, kera), které rozdělovalo místnost na mužskou a ženskou část). Jelikož muži se zdržovali často mimo domy, byla mužská část méně využívána a sloužila mj. pro přijímání hostů, obvykle rovněž mužského rodu.

 

Svatyně a další místa

Kromě věží a obytných domů byla jednou z klíčových staveb svatyňka (chati), od 19. století se potom stavěly kostely s pomocí ruské pravoslavné církve v rámci její snahy o rozšíření svého vlivu i v horských oblastech. Ve větších vesnicích mohlo být i několik svatyněk (zvaných také salocavi). Tyto svatyňky se stavěly obvykle jako menší kamenné stavby s výklenkem na jedné straně pro svatý obraz či pro svíčky. Některé svatyňky byly dále dozdobeny parožím z jelenů nebo bezoárových koz či bílými kameny. Každá svatyně byla spojována s některým ze svatých (Mariamcminda v Omalu, Giorgicminda v Pharsmě aj.). Na některých svatyních byl nalezeny i obrazce s mytickými motivy. Vedle místa provedení svátečních obřadů a rituálů sloužily svatyně také například pro iniciační obřady přijetí nových členů komunity, v některých případech také pro řešení sporů uvnitř vesnice či dokonce pro přijímání cizinců.

Některé výše uvedené funkce (místa porad starších, řešení sporů a žalob) zastávala na okraji některých vesnic místa zvaná saprindao či sabčeo. Jedno z takových míst bylo rekonstruováno v Dartlu (viz obrázek).

Pro thušské hory jsou charakteristické lokální migrace v letním a zimním období. V zimě, kdy nehrozily nájezdy zvenčí, se lidé stěhovali do zimních domů (boslebi, dosl. chlév) na rovinách a na stráních. Tato zimoviště byla obvykle stavěna na rovině, blízko polí či pastvin a neměla žádné větší opevnění. V současnosti jsou tato zimoviště obvykle opuštěna a lze je najít jako trosky domů (například Laškaraulta na stráni naproti Gogrultě). Z některých boslebi se později staly vesnice (například Dolní Omalo), některé jsou jen částečně využívány (Šenako). V letním období se Thušové stěhovali do bezpečnějších a kompaktních opevněných vesnic.

Teprve od poloviny 19. století, kdy byla situace na Kavkazu stabilizována, se Thušové stěhovali celoročně do nových domů pohodlných domů, jejichž architektura byla ovlivněna kachetinskou nížinou. Typickou vesnicí tohoto se stalo Horní Omalo nebo nové Diklo (původní opevněná vesnice je dnes Dzveli Diklo (staré Diklo) na ostrohu na řekou Andis Koisu. Přesto se zachovala tradice pečlivého výběru místa stavby nového domu. Toto místo nesmělo být poznamenané špatnými událostmi, zlými duchy. V neposlední řadě hrál při výběru domů i sen, který se zdál pánovi domu, kdy na vybraném místě přenocoval.