Help-camp 2017

Podobně jako Help-camp 2016 se i tento nesl ve znamení turistických značek, i když tentokrát méně pomocí barev. Symbolem letošního turistického značení se staly spíše sloupky. Kromě toho na Keselu opět řádila archeologická parta pod vedením zkušeného archeologa. Plánovaná rekonstrukce mostů bohužel musela být odložena z důvodu vysoké vody a nedohody místních pracovníků.

Díky zakoupení auta pro účely dalšího dlouhodobého pobytu v Gruzii jsme mohli vytvořit pohyblivou motorizovanou jednotku dostupnou kdykoliv. V průběhu Help-campu se pouze ukázalo, že předchozí majitelé moc off-road nejezdili, a tak si navšimli, že je ulomený kus krytky chladiče. Při každém větším výjezdu tak bublala v chladící soustavě voda a přes klimatizační jednotku utíkala pryč. Naštěstí auto vydrželo i drsné zacházení a krom žíznivost chladiče umožnilo splnit všechny vytyčené úkoly. Když se potom zpět vymylo a nechalo opravit, někteří dobrovolníci jej ani nepoznali.

Voda (nejenom) nás ostatně letos potrápila důkladně. Omalo se svou nešťastnou polohou daleko od pramenů trpělo jejím mimořádným nedostatkem. Sucho a zvýšená spotřeba v místních penziónech způsobily, že kohoutek na návsi zůstal suchý i po několik dní a i v našem spřáteleném guest housu se často jelo na rezervu. Motorizované výpravy tak měly za úkol vozit ze šťastnějších míst vodu alespoň na pití a na vaření. V Horním Omalu navíc postoupily vpřed (k nelibosti dlouholetých účastníků) „developerské projekty“ dalších guest housů a také projekt odvodnění dešťové vody, což při červencovém suchu působilo jako výsměch (ale snad to bude mít svůj smysl). Pro značkářské výpravy to však mělo výhodu – bylo možné dokončit malování turistických stezek, aniž bychom se museli obávat okamžitého zničení naší práce přívaly deště.

A teď již k vlastním pracím. První dny nás čekaly výpravy do jednotlivých údolí s rozcestníky. Jedna výprava vedla po Omalu, směrem na Šenako a na Diklo. Zde jsme museli prodiskutovat směřování cedulí s místní již přiopilou partou mladíků, neboť v Diklu (stejně jako v dalších vesnicích jsme zastihli místní svátky. Celý den jsme se navíc proplétali s českou turistickou skupinou CK Geos, jejichž členové-značkáři KČT zrecenzovali kvalitu značení. Druhá expedice směřovala do Pirikitského údolí. Značení zde začalo poměrně pozdě odpoledne, protože na cestě byla (ne)plánovaná zastávka v Girevi (kde tedy značka neměla zatím být) a v Pharsmě u našeho známého pastevce Gia, takže po posilnění jeho čačou se nám potom hned připevňovaly sloupky lépe. Naštěstí jich nebylo mnoho. Poslední den tohoto programu nabralo auto kurs do údolí Gomecari, kde byly ve svižném tempu během dopoledne instalovány zbylé rozcestníky. Zároveň jsme vyzkoušeli, že auto pobere šest dospělých a jedno dítě plus rozcestníky, nástroje a nezbytný žebřík.

Naší skupinu navíc posílila Teona z Dartla, která se ukázala jako skvělý parťák do nepohody, navíc zřejmě jakok jediná Thušinka ovládá velmi dobře český jazyk. Druhá skupina tak mohla být dopravena do Chachaba, kde na ně již čekaly sloupky, cement a další materiál. Navíc tam byl již Gio s koňmi, kterému se po několika pokusech podařilo připevnit dlouhé sloupky na sedla. Cesta za umístěním osmi sloupků se nakonec protáhla na tři dny, a to nelze říci, že by se někdo poflakoval. Na druhou stranu si účastníci vyzkoušeli tradiční pohostinnost v místních rázovitých vesničkách Chachabo a Gogrulta. Zvláště přivítání u Sokrata v Gogrultě bylo velmi srdečné. Nakonec jsme se sešli na dalším svátku v Iljurtě, kde byl navíc šultou (organizátorem oslav) náš starý známý. Ještě trocha přípitků a se soumrakem se nacpat do auta opět v sedmi lidech, s několika batohy a nástroji.

Druhá sloupková výprava vedla z Džvarboseli od našeho starého přítele Zezvy, se kterým jsme již pracovali před třemi lety. Zejména díky jeho pracovitosti, orientaci a praktičnosti se podařilo během jediného dne nasázet sloupky až na průsmyk Nakaičo, odkud již pokračuje malované značení. Dobrodružný byl především přechod řeky, který si jeden z účastníků zpestřil hrou na hod batohem do dálky na břeh. Bohužel se jednalo spíše o hod do výšky a batoh skončil v řece asi metr od břehu. Naštěstí dotyčný neztratil duchapřítomnost, vrhl se do vody a batoh se všemi cennostmi skutečně vylovil. Poslední sloupky byly potom umístěny na šenaksko-diklojském směru či za Omalem tak, aby turisté věděli, kde je nástup na jednotlivé stezky.

Vedle těchto činností se po Thušsku opět pohybovaly většinou turisticky zdatné dobrovolnice, aby dokončily drobné detaily a nedodělky ve značení. Tím bychom měli vytvořenou síť turistických stezek po celém Thušsku a nyní bude úkolem dalších dobrovolníků tuto síť udržovat a rozvíjet.

A konečně se během tří dnů opět jedna skupina šplhala na Keselo, aby tam pokračovala ve výkopových pracích. Po třech letech mravenčího úsilí se podařilo odkopat půdorys zdiva, jež by (hypoteticky) mohlo být základem bývalé věže, možná později snesené a použité jako průchod pro dobytek či pro jiné účely. Na Keselu vanul pořádný vítr a předchozí sucho dalo hlíně správně sypký ráz. Kopání a především vyhazování kbelíků s hlínou tak vedlo k postupnému zčernání dobrovolníků do, řekněme, jihoindických měřítek. I přes všechnu opatrnost se podařilo občas s pomocí větru zasypat i některé turisty stoupající na Keselo, což, až na jednu výjimku, bylo bráno s humorem. Vzhledem k akutnímu nedostatku vody bylo nutno obětovat trochu benzínu na koupel v řece, což bylo příjemné zakončení dne. Cesta ke koupání byla ještě zpestřena „jízdou na trubkách“ - úkol zněl dopravit zbylé sloupky z horního do dolního Omala a zároveň sedm lidí k vodě.

K drobnějším pracím patřil i úklid bývalé pily na cestě do Dikla. Vzniklá vatra ze zbytků dřev, trámů a dalších spalitelných krámů sice vyděsila obyvatele nedaleké vesnice, zato místo bylo čisté a nestraší odpadky.

Závěrečný den tak mohl být věnován tradičnímu výletu na koních, i tentokrát k jezeru Oreti, a rovněž tradičnímu závěrečnému banketu.