Svátky a rituály

Svátky hrají v životě Thušů značný význam. Tradičně ohraničovaly různá období hospodářského cyklu a mívaly z velké části náboženský podtext. V sovětském období 50.-70. let 20. století, kdy většina thušské populace zůstávala i přes léto v nížině, byly letní svátky hlavním motivem návratu do hor. V současnosti vytvářejí každoroční oslavy obnovení a utvrzení vzájemných vztahů ve vesnici a v některých případech, například v opuštěných vesnicích v Covatě, se jedná o jedinečnou příležitost ke vzájemnému setkávání v horách. Naopak zimní svátky se slaví spíše podle gruzínského stylu, případně jsou slaveny v nížinách v různě modifikovaných podobách.

Atnigenoba

Tento svátek je nejvýznamnějším a pro turisty, kteří přijedou ve správnou dobu, rovněž i často nejviditelnějším svátkem letní sezóny. Tradičně tyto svátky předcházely začátku podzimních prací (senoseče, přípravy na zimu) a připadaly na sto dnů po velikonočním svátku. Celé období svátků trvá přibližně dva týdny a svátky se konají v různé dny v jednotlivých vesnicích. Hlavnímu svátečnímu dni a hostině předchází několik týdnů příprav. V každé vesnici je jeden organizátor svátků (šulta), který je vybíraný komunitou na celý rok a zároveň slouží jako služebník svatyň (džvaris kma). Jeho hlavním úkolem je uvařit pivo (aludi) pro celé svátky a řipravit pohoštění. Pivovar se považuje za posvátné území a není přístupný ženám v menstruačním cyklu (tj. vcházet mohou pouze dívky nebo staré ženy). Obvykle má šulta k ruce několik pomocníků. Duchovní část svátků zaštiťuje strážce svatyně / žrec (chelosani), který vynáší ze svatyně její prapor, žehná sudu s pivem a koná náboženské úkony. Tito strážci až do 19. století často pocházeli ze sousedního Chevsurska a na svátky se přesouvali do Thušska.

Několik dní před svátky se šulta, jeho pomocníci a význačnější muži z vesnice scházejí na některém z posvátných míst k oběti ovce nebo berana. Při tomto rituálu muži bdí v modlitbách a přípitcích. Z místa oběti se ozývá hlasité sckalobdes („ať Bůh žehná dílu“), které ostatně provází celé svátky. Krev obětovaného zvířete má potom očistné účinky, proto i křesťanský kněz při některých slavnostních příležitostech dělá věřícím křížek na čelo prstem namočeným v krvi obětovaného zvířete.

V hlavní den svátku (dgheoba) se koná společná modlitba u svatyně, případně v místních kostelích (Omalo, Šenako, Iliurta apod.). V tuto dobu se také v Thušsku objevují pozvaní mniši či knězi. Odpoledním vyvrcholením oslav je hostina (suphra) připravená šultou a jeho rodinou a pomocníky. V Covatě je svátek nazýván dadaloba, pravděpodobně jde o složenina z bacbijského výrazu „dal“ („Bůh“) a gruzínského sufixu -oba (vyjadřujícího mj. událost). Právě tuto část svátků – hodování – mohou návštěvníci Thušska vidět nejčastěji a thušská pohostinnost velí pozvat i neznámé hosty ke společnému stolu. Při jídle nesmí chybět maso z obětované ovce, ať již na způsob opékaného masa či, častěji, vařeného (chašlama). Ženy (v některých případech i muži) vytahují hudební nástroje a přípitky jsou prokládány hudbou a tancem. Vedoucím hostiny je tamada, který určuje sérii přípitků (sadghegrdzelo) a dává případně slovo dalším, aby pronesli svůj přípitek. Druhý den po hlavní hostině jsou obvykle svátky zakončeny hostinou, ke které se připravují chinkali (chinkaloba).

Ve větších komunitách jsou součástí oslav i koňské závody, které jsou atraktivní především v údolích, kde jezdci překonávají vodní toky (Girevi, Covata). V Omalu jsou koňské dostihy obvykle součástí svátku thušethoba (viz dále). Na některých místech se provádí rovněž tradiční korbeghela. Při tomto rituálu muži z vesnice vytvářejí kruh, pevně se drží za boky nebo za ramena. Na ně vyskočí další muži a kruh se otáčí a pohybuje se směrem k vesnické svatyni za zpěvu náboženských písní.

Další svátky

Zezvaoba. Koná se poslední květnovou sobotu v Zemo (Horním) a Kvemo (Dolním) Alvani. Připomíná slavnou bitvu u Bachtrioni v roce 1659 a statečného thušského hrdinu Zezvu Gaprindauliho. V minulosti tento svátek vycházel na dobu, kdy se ovce přeháněly ze zimních pastvin v Širakské stepi u ázerbajdžánských hranic na letní pastviny do Thušska. Hlavní součástí svátku je koňský závod (doghi), který sleduje trasu Zezvova koně od Tachti Bogiri, tedy místa, kde padl Zezvův kůň Saghiri do Kvemo Alvani. Závodu však předchází rituální připomínka mrtvých předků (dalaoba) Zezvy Gaprindauliho u Zemo Alvani. Zde také dochází k rituálu požehnání koní a jezdců. Během něho jezdci vypijí pohár vína či piva a jedním jeho douškem symbolicky polijí i koně. Ti rovněž dostávají symbolické obilí a dostanou malou fangli látky na uzdu na znamení jejich požehnání. Jedině takto označení koně se mohou zúčastnit závodu. Poté se jezdci přemístí na Tachti Bogiri, aby vzdali čest Zezvovu koni, což je doprovázeno další dalaobou. Odtud již závodníci startují závod v délce cca 4 km. Podrobnější popis svátků lze nalézt na webu věnovaném Covským Thušům (https://www.batsav.com/pages/zezvaoba.html).

Thušethoba. Od 90. let byla založena tradice slavnosti celého Thušska. V posledních letech se svátek koná obvykle okolo poloviny srpna a byl změněn především na den pastevců ovcí (mecchvaris dghe). Jedná se o umělý svátek, který není ukotvený v thušských tradicích a je organizovaný částečně okresem Achmeta a správou národního parku v Omalu. Součástí svátků jsou obvykle koňské dostihy z Dolního do Horního Omala, lukostřelba, hudební vystoupení (tradiční i moderní hudby), výroba a prodej tradičních thušských výrobků a suvenýrů, přetahovaná a v některých letech i soutěž o nejlepší chinkali apod.

Mariamoba. Svátek Panny Marie, který se slaví na konci srpna na mariánský svátek (28. srpna podle gregoránského kalendáře). Celý srpen je ostatně v Gruzii zasvěcený mariánskému kultu. Jedná se o celogruzínský svátek a v tento den se připomínají mrtví. V thušských kostelech je v tento den obvykle mše. V Thušsku byl navíc srpen nejlepším obdobím pro domlouvání svateb a svatby samotné. V tradičním cyklu se zároveň jednalo o jedno z nejnáročnějších období, kdy probíhaly senoseče a také stříhání ovcí.

Alaverdoba. Přestože se nejedná o čistě thušský svátek, pro obyvateleThušska je zářijová slavnost v Alaverdi jedním z nejvýznamnějších svátků. Její počátek je spojený se zakladatelem kláštera Josefem Alaverdským, jedním ze třinácti asyrských otců. Nejprve byl slaven 3. listopadu, později, když kachetský král Levan přivezl v 16. století část svatého kříže z Jeruzaléma, byl tento svátek přenesen na 28. září (den po Povýšení sv. Kříže). Zároveň se připomíná mučednická smrt kachetské královny Ketevan, která byla umučena pro svou víru v zajetí perského šáha (zachovaly se podrobné popisy katolických misionářů v Persii). V období Alaverdoby pastevci obvykle přecházejí se svými stády z Thušska na Širakské planiny na jihu Kachetie a pohybují se okolo Alvani a Alaverdi, tj. v blízkosti svých domovů. V Alaverdi se navíc scházeli Thušové, Chevsurové, Pšavové s Kacheťany, Armény či muslimskými Kisty. Oslavy byly spojeny s výměnou informací a také dodnes živým tradičním jarmarkem. V současnosti se v tuto dobu rovněž vrací do nížiny řada lidí, kteří tráví léto v horách, včetně majitelů guest housů. Otevírají se rovněž vinné sklepy v Alaverdi a v okolí a klášter organizuje vinnou soutěž. V nedávné době (od roku 2008) byla rovněž založená tradice hromadných křtů novorozeňat z rukou patriarchy Gruzie.

Giorgoba. Svátek sv. Jiří se slaví na jaře a na podzim. Významnější je ovšem oslava podzimní (připadá na 23. listopadu podle gregoriánského kalendáře). V tradičním thušském roce představoval tento svátek předěl hospodářského roku, definitivní ukončení podzimních prací a začátek zimy. Thušové se stěhovali do zimních obydlí (boslebi). V pasteveckém cyklu znamenalo toto období připouštění beranů k ovcím. Svátek tradičně organizoval šulta, který se staral o vaření piva a organizaci jídla (na jeho přípravě se podílela celá vesnice). V tento den byly zakázány jakékoliv každodenní práce.

Mzebudoba (slunovrat). V tento den se slavil návrat slunce, které bylo uctíváno jako ženské božstvo. Thušové věřili, že 6. prosince (podle juliánského kalendáře) slunce zalezlo do hnízda a pokud tam našlo jehně, 9. prosince opět vycházelo ven. V tento den hospodářka pekla rituální pirohy (mačkati) a zdobila jimi stůl spolu s džbánem s rituálním vínem (zedaše), palačinkami a pánví s tvarohem na másle (chavici). Povinnou součástí byla svíce, která zahřívala rozžhvavené přepuštěné máslo, aby vůně pokrmů stoupala vzhůru ke slunci. Den byl jinak běžný pracovní. Den po svátku slunovratu začínal dvoutýdenní půst, před kterým se scházeli příbuzní a sousedé na chinkali.

Celcdobebi (novoroční svátky). Novoročním svátkům předcházely dva týdny postu, odpočinku a také duchovního rozjímání či vzpomínek na předky. Hlavní roli při organizaci novoročních svátků hrál nate, který měl stejnou roli jako při jiných svátcích šulta. Na Nový rok se pekly novoroční chleby zobrazující různá zvířata a také novoroční placky kotori („Kristovi na cestu“). Hospodyně rovněž pekla malé kousky chleba s dírkou uprostřed na ochranu zbraní (ty se nechávaly v mužské části a bylo jich stejně jako mužů a chlapců v domě). Na kraji ohniště byla položena stylizovaná figura anděla jako ochránce krbu (ghomlis deda – „matka trouby“). Ráno na Nový rok potom žena nesla zvláštní chlebík pro pramen (ckaros kveri), ponořila jej do vody a prosila o štěstí a úspěch. Na novoroční svátek se sousedé a příbuzní vzájemně navštěvovali, zatímco večery trávila celá komunita společně. Nate a jeho pomocníci (makalatebi) vařili pivo a připravovali společný stůl. Večer probíhal s hudbou, tanci a hrami. Smutný byl nový rok 1837 v Šenaku a Diklu, kdy byla velmi suchá zima téměř bez sněhu. Obě vesnice byly napadeny a vypáleny Didojci.

Didmarchva (velký půst). Předvelikonoční půst následuje po třech nedělích marchvašemoi. Třetí lednový týden byl podle pověsti týdnem zlých duchů a čertů (kdini). V současnosti se však týden duchů v samotném Thušsku nepřipomíná, neboť ti již nemají komu škodit. Další dva týdny po kdini byly zasvěceny masopustním svátkům. Poslední týden v lednu připadá na masný týden (chorcieli) a první týden v únoru potom probíhá sýrový týden (kvelieri). Oba týdny byly doprovázeny bohatými hostinami a rituály. V některé dny byl zákaz všech prací, aby nedošlo k úmrtím či bídě. Ke konci kvelieri (v sobotu), tj. poslední den před půstem, se slavil nadcházející odchod zimy. Doba půstu poté byla pro ženy dobou tkaní látek či pletení. V této době již také byly téměř všechny krávy otelené. Přibližně v polovině postního období si lidé připomínali své mrtvé, obvykle v menším rodinném kruhu.

Ocoba (také Chargae). Svátek 25. března (podle starého juliánského kalendáře), který byl spojený se začátkem zemědělských prací. V tuto dobu přecházeli první muži z nížiny do hor a přinášeli zprávy od lidí, kteří prožili zimu v nížině. Poprvé byli vyváděni na pole býci s pluhem (ugheldeba – zapřáhnutí do chomoutu). Řada znamení či událostí toho dne ukazovala na úrodný či naopak neúrodný rok. Konec orby a osevu byl doprovázen skromnou oslavou, kde lidé prosili za bohatou úrodu.

Velikonoce (aghdgoma). Svátek je spojen nejen s oslavami zmrtvýchvstání Krista, ale především s koncem sedmitýdenního půstu, který oslavovaly především děti. Při příležitosti Velikonoc se lidé scházeli u svatyň zasvěcených sv. Jiří (Giorgicminda), především v Lašari (v údolí Pirikiti).

Cchvarmoe (návrat ovec do Thušska). Toto období je oslavou definitivního návratu jara do Thušska. Na počátku května se vracejí do Thušska první pastevci s ovcemi. Ve všech vesnicích ženy uklízely a připravovaly pro známé i neznámé procházející pastevce pohoštění čerstvými kotori (plackami se sýrem), erboankvou (tlučeným zrním smíchaným s máslem) či vodkou (araki). Manželé a synové se vraceli ke svým rodinám a ženatí mužové mohli na chvíli uspokojit své sexuální touhy.

Amaghleba (svátek Nanebevstoupení). Svátek se koná čtyřicátý den po Velikonocích. Stejně jako i jinde v Gruzii, tento den se zdobí sváteční stůl pro zemřelé a Thušové chodí na hřbitovy, kde pořádají rituální hostinu s odléváním z přípitků pro mrtvé. Svátek je spojený s definitivním převedením ovcí do regionu a z nížiny obvykle v tuto dobu přicházeli i lidé, kteří strávili zimu v Kachetii. Lidé, kteří strávili zimu v Thušsku, se přemísťovali ze zimních sídel (boslebi) do vesnic.