Základy Thušské mytologie

Ještě dříve, než se podíváme na některé společenské normy thušské společnosti, které se mohou dotknout i návštěvníka oblasti, je vhodné pochopit jejich příčiny. Thušský systém tradic a nejrůznějších společenských zvyků vychází z propracovaného náboženského systému a mytologie Thušů a obecně horských národů východního Kavkazu.

Přestože se Thušové hlásí k pravoslaví, konkrétně ke gruzínské pravoslavné církvi, jejich víra je do značné míry synkretická, mísí se v ní křesťanské i předkřesťanské prvky a v malé míře i islám pod vlivem sousedních muslimských společenství (podobnou víru vyznávali i sousední Chevsurové, Pšavové a až do 19. stol. i horalé Ingušska, Čečenska, dříve i některých oblastí Dagestánu). Podle klíčového označení svatyně/božstva (džvari, doslova „kříž“) pro takové náboženství razil český kaukazolog Václav A. Černý termín džvarismus.

Křesťanství se přitom formálně rozšířilo v oblasti v 8.-9. století. Do této doby byl region v náboženském smyslu protkaný uctíváním řady božstev, která sestoupila („usedla“) na zemi na jistých místech, na nichž jsou dnes často svatyně, kostely či místa se silným energetickým nábojem. Po mongolských vpádech ve 13. století došlo ke dlouhodobé izolaci horských oblastí od nížiny a částečnému návratu k předkřesťanským zvykům, do kterých však již byli včleněni křesťanští svatí a panovníci (především královna Támar).

Samotný džvari (vedle svého gruzínského významu „kříž“) poté často označuje sílu, světlo či božstvo, jež je symbolem vítězství či splnění modlitby. Džvari má své boží děti (ghtišvili [ghtishvili-s]), kteří mají lidské vlastnosti. Ghtišvilové bojují s démony temnot (dévy), aby vybojovanou zemi předali lidem (Kiknadze 1996). Lidé jsou v tomto uspořádání sluhové Boží (saq‘mo), z nichž pouze vyvolení (kadagové) mohli být mluvčími džvara. Zároveň ghtišvilové udržují řád proti chaosu (Kohoutková 2008, p. 29). Mezi tyto syny boží jsou zařazeni jak předkřesťanští mytologičtí hrdinové Karate, Kopala nebo Iachsar, tak Ježíš Kristus (označovaný též jako hrdina Kviria), Panna Maria a rovněž křesťanští svatí, především svatý Jiří, svatá Nino, a také křesťanští panovníci, zejména Támar či její syn Laša Giorgi. Křesťanský původ názvů se zde však mísí s předkřesťanskou podstatou. Všem těmto božstvům jsou zasvěceny svatyně (chati) po celém Thušsku, jež se často nacházejí na místech uctívání předkřesťanských božstev. Svatyně Lašari, pojmenovaná podle syna královny Támar Jiřího Laši (gruz. Laša Giorgi), v blízkosti vesnice Čigho, je navíc nejvýznamnějším rituálním místem celého Thušska. Chati jsou zároveň místem příbytku džvara. Proto mají ke svatyni přístup pouze vyvolení a pouze zvoleným strážcům svatyně (chelosani) se ghtišvilové mohou zjevit, neboť lidský a božský svět nelze snadno vzájemně propojit. Lidé také nemohou bez pomoci najít místo, kde přebývá džvari (tj. místo, kde má být vystavěná svatyně – chati). Ghtišvilové se totiž lidem nikdy nezjevují přímo ve své skutečné podobě. Jejich působení je nepřímé prostřednictvím různých zjevení (ohnivé koule apod.), na místo chati může ukázat pták nebo vyvolený či posedlý člověk (mkadri nebo kadagi).

V thušském náboženství a mytologii existuje velmi výrazné dualistické myšlení a důraz na rovnováhu dvou protikladných principů. Na jedné straně stojí Řád, který je udržován rovnováhou mezi racionálním a duchovním světem. Porušení této rovnováhy může vyvolat síly Chaosu. Z toho vyplývá tradiční přísné rozdělení mužských a ženských rolí v thušské společnosti (patrné rovněž i u dalších severokavkazských horských národů). Proto například na svatyně (džvari) nemají přístup ženy (případně ženy rituálně nečisté, tj. v menstruačním cyklu od dětství až do přechodu), aby nebyla znesvěcena posvátná půda. Znečištěním posvátného místa by mohlo dojít k přerušení spojení mezi chatem chránícím komunitu a nebem. Ženské svatyně (chati) rovněž často bývají zasvěceny předkřesťanským božstvům, například Tursiechi a také Samdzimari. Tato poslední zbožštělá osoba je typickým představitelem náboženského synkretismu v thušské (a obecně v kavkazské horské) mytologii. Podle legend se jednalo o dceru krále zlých duchů (kadžů [kaj-s]), kterou pojal za manželku a uvedl mezi bohy svatý Jiří. Z tohoto důvodu je Samdzimari spojována jak s pohanskou, tak i s křesťanskou tradicí. Mezi ženami je uctívána jako čarodějka (někdy dobrá, někdy nikoliv) a vědma, přičemž výsledek modlitby k ní může být značně nejistý.

Dualismus se projevuje i v náhledu na život člověka či na vznik, existenci či zánik světa. Obojí je v kostce zpodobněno na jednom z petroglyfů z Pharsmy, interpetovaného thušským etnologem Nugzarem Idoidzem. V levé části obrázku jsou dvě hlavy, představující mnohoúrovňový symbol. Horní hlava může označovat mužský princip, dobro, nebe (horní svět), anděla, racionalitu, horské oblasti či vědomí. Dolní hlava odpovídá ženskému principu, zlu, peklu (také spodnímu světu), ďáblovi/drakovi, emocionalitě, nížině či podvědomí. Jejich zhruba stejná velikost vyjadřuje rovnováhu a zároveň jinakost obou principů. Pro místní obyvatele z toho vyplývá snaha o rovnováhu mezi mužem a ženou a zároveň poměrně výrazné rozdělení jejich rolí. Muži se například tradičně nestarali o dobytek, zatímco ženy nepásly ovce.

Přesto se oba principy střetávaly, což vyjadřuje první protnutí obou symbolů. V zemědělské oblasti se tyto dva principy – mužský a ženský – tradičně střetávaly například při polních pracích, které dělali muži i ženy dohromady. Tyto principy se projevovaly například v thušských hrách, ve kterých „bojovali“ muži proti ženám a z jejich interakce symbolicky vznikaly nové životní principy a nové světy. V jedné z her tak například ženy mohly unést muže z jiné vesnice, žádat za něj výkupné, což končilo společnou oslavou obou vesnic na účet uneseného. Ženy a muži (zejména mladí) se také při slavnostech vzájemně honili a dokonce i prali, což rovněž často končilo stvrzením vzájemného přátelství na společné hostině. Výsledkem mohlo být i rituální pobratimství, které se uzavíralo zejména při hostinách při slavnostních příležitostech. Podobně tomu bylo i při tancích, kdy spolu tančili muži a ženy a interakce se odehrávala bez dotyků, avšak přesto zde docházelo k symbolickému prolínání.

Střetem obou principů (dobro-zlo, žena-muž, racionalita-emocionalita, vědomí-podvědomí, nebe-peklo apod.) poté vzniká energie, ze které mj. vznikl i náš svět (symbolizovaný terčem). Konečně život rovněž vzniká interakcí ženského a mužského světa. Tato energie může dávat život a její vyhasnutí naopak vede k působení sil Chaosu a k zániku života či světa. Život (tj. přeneseně Řád) končí vstupem sil Chaosu (na obrazci jsou tyto síly vyjádřeny symbolem stojícím mimo linie a rámec našeho světa), kdy je narušena rovnováha mezi tělesnou a duchovní částí člověka. Podobně může skončit svět, do něhož vstoupí síly Chaosu. Konec světa je na obrazu symbolicky vyjádřen chaotickým zobrazením obou linií po druhém protnutí.

Člověk je sice součástí světa, je ovlivňován jeho dualitou, nicméně může tuto dualitu aktivně vychylovat. V malém etnografickém muzeu v jedné z věží Kesela nad horním Omalem je citát místního obyvatele z roku 1934, kdy nad Thušskem proletělo první letadlo. Z výroku tohoto prostého pastýře vyplývá, že racionalita u člověka může převážit, což může vést k vychýlení rovnováhy v silně dualistickém světě. Zde je již předpovězena možnost zneužití technických vynálezů či výrazné převážení rozumu nad duchovní či emocionální stránkou života. Toto vychýlení potom může vést k nežádoucímu chaosu a případně i katastrofě, kterou je schopen člověk způsobit světu i sám sobě.

Jednotlivé části duálního světa však nejsou neprostupně oddělené, naopak existuje mezi nimi celá řada spojení. Kupříkladu pro spojení mezi spodním a naším světem v thušské filosofii existuje kult echi, který spojení spodního a našeho světa zpředmětňuje. Obrazem tohoto spojení je tráva vyrůstající na jaře ze země, přičemž kořeny jsou v zemi (tj. ve spodním světě), zatímco stonky vyrůstají na povrch. Kult echi rovněž souvisí i s každoročním cyklem přesouvání ovcí do hor (náš svět) na jaře a zpět do nížin (symbol spodního světa) na podzim. I z tohoto důvodu byly horské oblasti Thušska považovány za posvátná místa představující ideální svět. Echi může být jak dobrý (dává život), tak zlý (duchové spodního světa). V praktické rovině tak mohou duchové spodního světa například zabránit v nalezení ztracené věci v našem světě. Pro symbolické přerušení jejich spojení mezi spodním a naším světem při jejím hledání je tak možné zavázat trs trávy a zatížit ho kamenem (nepropustnost). Za chvíli by se měla ztracená věc objevit.

Zdroje:

Idoidze, Nugzar: Tušetie. Průvodce o mravech a obyčejích obyvatel Tušetie pro návštěvníky a o jejich vzájemném vztahu. Omalo, 2006.

Cocanidze, Georgij: Ot listopada do listopada. Tbilisi: Kavkasiuri sachli (Kavkazský dům), 2008.

კინკაძე, ზურაბ: ქართული მითოლოგია 1. ჯვარი და საყმო. ქუთაისი, 1996 [Kinkadze, Zurab: Kartuli mithologia 1. Džvari da saq’mo, Kutaisi 1982)

Kohoutková, Petra. Džvarismus: Pohanství na Kavkaze. Nový Orient, č. 1, 2008, s. 29-33.

Konzultace a informace od místních obyvatel, zejména Anzora a Nugzora Idoidze, červenec 2010.