Zajímavá místa

Mapa zajímavých turistických míst (A3), vč. popisků (2x A4).

Soupis památek Thušska, včetně zaměření, stručného popisu a charakteristiky (autoři - účastníci Help-campu 2012)

Horní Omalo a vrch Keselo

Keselo a Omalo 1886 (podle Merzbacher, G.: Aus den Hochregionen des Kaukasus, Leipzig, 1886, s. 352).

Rodové věže na kopci- Keselo jsou nejvýznamnějším příkladem thušské obranné architektury. Jejich základy se datují do 15.-16. století po nájezdech Tamerlánových vojsk, po nichž vzrostlo stále větší nebezpečí ze strany Dagestánu (zejména kmene Didojů, kteří jsou v místních legendách často zmiňováni). Byly obývané obvykle v létě, kdy hrozilo největší nebezpečí nájezdů ze sousedního Dagestánu či z Pankisského údolí. Věže byly udržovány až do 19. století, kdy se nebezpečí nájezdů značně snížilo po potlačení Šámilova povstání (1859) a stabilizaci ruské moci v oblasti Kavkazu. Poté jejich údržba ztratila smysl a obyvatelé Omala se postupně přestěhovali do pohodlnějších domů, jež tvoří dnešní Horní Omalo (viz snímek nahoře z roku 1886).

Věže začaly chátrat a jejich epilogem se stala 2. světová válka, kdy je Rudá armáda zaminovala a vyhodila do povětří (pod Keselem jsou dodnes patrné díry vyhloubené pro zemljanky sovětské posádky). Oficiálním důvodem byla obava z postupu německých vojsk. Ty však byly i v roce 1941 poměrně daleko od Thušska, a tak pravým důvodem byla patrně likvidace jednoho z nejvýznamnějších symbolů Thušska a následné přinucené přestěhování místního obyvatelstva do kontrolovatelné Kachetie.

Od roku 2000 se podařilo péčí fondu Keselo s podporou nizozemského Bradshaw foundation obnovit pět věží a v letech 2012-2013 byla provedena rekonstrukce dalších dvou. Archeologický výzkum v letech 2013-2016 navíc objevil základy patrně dalšího domu. V jedné z věží bylo instalováno zajímavé etnografické muzeum (klíče má na vyžádání Nugzar Idoidze v hotelu Tusheti Tower, vstupné 5 GEL, hovoří rusky).

Ve vesnici Omalo lze navštívit místní kostel z 19. století (v létě pravidelně otevřený a přístupný i ženám). Bohoslužby se konají nepravidelně, zvláště okolo svátku Thušethoba je však obvykle kněz přítomen. Pod hradem Keselo je malá budova pivovaru (s informační tabulí), ve které se dodnes při náboženských svátcích vaří pivo (připomínám zákaz vstupu žen v menstruaci a obecně žen-cizinek).

Nad vesnicí se tyčí pahorek - svaté místo, kam je zapovězen přístup ženám. Na tomto místě vystupují duchovní síly země i nebe. Místní legendy vyprávějí o tajemném světle, které se nad kopcem objevuje. Podle jedné z místních legend se na tomto posvátném vrcholu utábořilo dagestánské vojsko, aby odtud obléhalo Keselo. Jeden z obránců Kesela viděl, jak velitel kráčí po vrcholu, vzal kuš a jednou ranou ho usmrtil. Vojsko zbavené velitele se dalo na ústup.

Legenda o posvátném pahorku nad Omalem

Jednou přišlo ke Keselu velké vojsko Lezginců a místní obyvatelé se ukryli ve věžích. Nepřátelé začali ničit vesnici a hodovat. Do pevnosti se nesly zvuky zurny (píšťal) a bubnů. Třetí den lezginský naíb (náčelník) v bílém plášti vyšel na vrcholek kopce a neohroženě se procházel se a tam. Jeden z obránců Omala zakřičel ze své věže na svého bojovníka:

"Miko! Nabij své chirimi (zbraň) dvojitým nábojem a náloží, možná, že tam doletí." Mika nabil svou zbraň dvěma dávkami prachu a jedním výstřelem z Keselské pevnosti zabil naíba na hoře Karate. Smrt vůdce znamenala u Lezginců špatné znamení a v tomto případě ihned končili boj. A v tento den se stalo to samé - naložili svého velitele na vůz a otočili se zpět.

(podle Cocanidze, Georgij: Ot listopada do listopada. Kavkaziuru sachli (Kavkazský dům), Tbilisi, 2008, s. 15-16).

 

Omalo a Keselo, patrně 20. léta, 20. století (foto muzeum Keselo)

Keselo a Omalo přibližně v 50. letech 20. století (foto muzeum Keselo)

Keselo v 70. letech (foto dr. Petr Skalník)

 

Keselo v roce 1977 (záběr z filmu Mimino)

 

Ghele

Posvátné místo na průsmyku mezi údolími Pirikiti a Gomecari. Na louce se setkávali příslušníci rodů i představitelé vesnic k rokování o vážných záležitostech Thušska. Dnes významné rozcestí turistických cest do Omala, Dartla a Čigha. Nad průsmykem jsou překrásné alpinské louky.

Dartlo

Cca 3 h pěšky či 1 h autem od Omala je vesnice Dartlo. Zde zaujmou především původní domy z 19. století, většinou ještě s kamennými střechami (v Omalo jsou tyto střechy často nahrazovány plechovými konstrukcemi). Tyto unikátní střechy prošly v roce 2012 rozsáhlou rekonstrukcí. Specifické jsou i místní věže, které jsou užší a jsou spíše podobné chevsurskému typu. Za zchátralým kostelem (ženy se k němu nesmějí přibližovat) byly v roce 2010 pomocí českých dobrovolníků zrekonstruovány soudní kameny (saprindao), které v minulosti sloužily pro místní soudní procesy podle zvykového práva, stejně jako pro rokování Rady starších o závažných otázkách komunity. Dnes je toto místo unikátní svého druhu v horských oblastech Kavkazu. Na vesnicí Dartlo se potom nachází letní útočiště před nájezdy z Dagestánu – pevnost Kvavlo. Tento hrad je dnes již opuštěný, avšak rovněž ukazuje typickou ukázku obranných věží chevsursko-thušského typu.

Kostel v Dartlu  Dartlo - soudní kameny, původní stav  Dartlo - soudni kameny, současná podoba  Tušetinská věž v Dartlu   

Čigho a Lašari

Vesnice na polovině cesty mezi Dartlem a Diklem. Nad vesnicí se nachází lokalita Lašari, jedno z klíčových míst shromáždění thušských rodů.

 

Akočisciche (hrad Lásky mezi Omalem a Šenakem)

Stranou cesty mezi Omalem a Šenakem stojí osamělá věž, která se nazývá "Hrad lásky" a je spojena s thušskou verzí legendy o Romeovi a Julii. Od roku 2015 vede na hrad prozatímní turistická stezka, na kterou lze odbočit z cesty mezi Omalem a Šenakem. S ohledem na stav starého mostu pro pěší do Šenaka však není dosud oficiálně zprovozněna a doporučována (most samotný překročit lze, avšak pouze na vlastní riziko). Od odbočky ze silnice se jde cca 3 km lesním terénem, částečně vyspraveným. U vchodu do věže je strom zvaný Maruška. Od zámku je výhled na údolí Pirikitské Alazani mezi Omalem a Šenakem a jedná se o zajímavou jednodenní procházku okolo Omala.

 

Legenda o zámku lásky

Koncem 18. století žili v Šenaku a v Diklu chlapec a dívka. Oba se velmi milovali, avšak jejich rody nepřály jejich lásce. Když však oba nedbali varování svých starších, byli oba vyhnáni ze svých vesnic. Nikdo jim nesměl pomoci, přesto si však postavili věž na těžko přístupném ostrohu nad údolím Pirikitské Alazani. Na svazích pěstovali obilí a živili se lovem. Zpočátku jim chyběl oheň, který jim tajně přinesla babička ze Šenaka. Když se to ve vesnici dozvěděli, vyhnali i starou babičku (jako dárek milencům, ať se o ní starají). Od té doby žili na tomto místě a narodili se jim čtyři (podle některé verze tři, pozn. aut.) odvážní synové. Jednoho léta (pravděpodobně se myslí nájezd z roku 1837, pozn. aut.) se však objevili Dagestánci a vyplenili a vypálili Diklo a Šenako. Všechny muže z těchto vesnic povraždili, pouze čtyři synové z Hradu Lásky zůstali naživu. Podařilo se jim vyhnat mnohotisícové vojsko ze Šenaka a Dikla a vrátit se do vesnice. Zde založili nové rody a dnešní rodáci z těchto vesnic se mohou považovat za jejich potomky. Věž zůstala zapomenuta až na občasné náhodné návštěvníky. 

Legenda o zachráněném stromu (pravdivá, pocházející od autora těchto stránek)

Přímo u věže stavby stíní její vchod strom, který měl být při obnově místa poražen. Tehdy pětiletá Maruška, dcera tehdejšího vedoucího Help-campu však velmi plakala pro všechny již poražené stromy: "Takové krásné stromy a vy je tady řežete, žádný nenecháte. Tak zachraňte alespoň tento". Všichni se shodli, že Maruška má pravdu a statná borovice již nebude překážet výhledu na zámek, na kterém jsme pracovali. Od té doby se tomuto stromu říká "Maruška".

 

Šenako a Diklo

Z dolního Omala vede cesta okolo bývalé pošty a telekomunikační ústředny, poté dolů do údolí Pirikiti Alazani a opět nahoru na náhorní plošinu. Šenako je vzdálené asi 6 km od dolního Omala. První jsou vidět dnes opuštěné domky starých letních pastvin Šenaka, které jsou charakteristickým způsobem rozeseté po stráni. Dominantou nového Šenaka je kostel z 19. století, kdy do Thušska pronikala ruská pravoslavná církev. Kostel byl opět zrekonstruován úsilím místních obvatel a konají se zde nepravidelné bohoslužby.Cesta pokračuje okolo starého Šenaka do Dikla, kam vede polní cesta, sjízdná autem. POZOR! V Diklu, uprostřed vesnice je svatyně (chati), okolo které nesmějí chodit ženy. Z nového Dikla se otevírá panorama na pohraniční hřbet mezi Gruzií a Dagestánem. Ještě cca 30 min za vesnicí se nachází zříceniny starého Dikla, vesnice opuštěné v roce 1836, kdy jí vypálil imám Šámil jako pomstu za podporu Thušů carskému Rusku v boji proti němu. Jakkoliv z této vesnice zbyly pouze trosky, představuje staré Diklo jedinečnou ukázku thušské vesnice tak, jak vypadala od 17. do 19. století. Na cestě se může pohybovat gruzínská pohraniční hlídka a také salaš (pozor na ovčácké psy). Dále za novým Diklem jsou totiž dvě dagestánské vesnice, které již jsou pod kontrolou ruských úřadů (přestože jde stále o gruzínské území).

Z Dikla lze pokračovat přes hřeben po červené značce do Čígha a dále po žluté do Dartla (cca 6-8 h cesty) a odtud se vrátit zpět do Omala či pokračovat dále do Chevsuretie.

 

Legenda o Útesu milenců

Nad Diklem se tyčí útes, který se nazývá Cumberechi. Podle místní legendy se kdysi do sebe zamilovali Bero, mladík z Dikla, a Cum, dívka z Kumelaurty. Jednoho dne Bero vážně onemocněl vysokou horečkou. Lidé z Dikla mu přikládali na tělo led, ale ten na něm dále tál. Nakonec se Diklojci unavili a Bero musel opustit vesnici. Vyšplhal se vysoko do hor na ledovce, kde se proměnil na zledovatělou skálu. Když se Cum dozvěděla o jeho osudu, vydala se sama do hor hledat svého milého. Když našla skálu, v níž se proměnil, sedla si vedle něho. Jakmile ledovec roztál, na místě, kde seděla se objevily dva hladké a vysoké útesy. Lidé se o nich domnívali, že jsou to pozůstatky mileneckého páru Cuma a Bero.

 

Parsma

Vesnice na cestě mezi vesnicemi Češo a Girevi. Její dominantou je rodová věž, která má pověst nejpevnější v celém Thušsku. K její stavbě se váže následující pověst:

"Říká se, že Girevskou a Pharsmijskou věž stavěli otec a syn, slavní stavitelé. V tom roce byl v Pharsmě hlad. Obyvatelé Girevi bohatě hostili svého stavitele, což Pharsmijci nemohli. Syn tehdy řekl otci:

"Nesplním svůj slib Pharsmijcům, špatně mě živí

"A čím Tě krmí?" ptal se otec. 

"Stloukaným mlékem s moukou", odpověděl otec. 

"A sami co jedí?"

"Sami jedí, co jim přijde pod ruku". 

"Synku, vidíš, sami jedí to horší a lepší dávají tobě. Hostí Tě, čím jenom mohou. Nezraď své slovo", odvětil otec. 

Stavitel své slovo splnil.

 

Legenda o pharsmijské věži

S pharsmijskou věží je spojována legenda o heroismu pharsmijské ženy jménem Tino a její dcera Kacho. Murtaz-chán, spojenec imáma Šámila, nevěnoval pozornost slovům Thušů, že Pharsmijce nepřemůže. Shromáždil veliké vojsko, vzal si dělo a vypravil se ztrestat Thuše za jejich spojenectví s Rusy. První věží na jeho cestě byla ta v Pharsmě. Murtaz jí skutečně nemohl dobýt a rozhodl se, že věž vyhodí do povětří. Přikázal vojákům, aby přinesli kotel na pálení čačy a hodili do něj špetku prachu. Kotel se prý naplnil a nepřátelé jej začali vléct pod základové kameny věže. Ale Tino, která se nacházela ve věži se svou dcerou Kacho, namočila šátek do oleje, zapálila jej a vhodila dolů do kotle s prachem. Kotel vybuchl a všichni nepřátelé okolo něho vyletěli do povětří. Tino vzala meč, seskočila dolů a vrhla se do řad nepřátel. Za ní se rvali muži a brzy dorazila i pomoc z ostatních vesnic a občin. Na přístupech do Pharsmy se rozhořel nevídaný boj a Murttaz byl nucen odstoupit. Na cestě do Thušska, na průsmyku Kaču, nakázal Murtaz svých bojovníkům hodit po kamínku na jím vybrané místo. Vytvořila se velká hromada. Když se vracel zpět, přikázal svým zbývajícím vojákům, aby si opět z hromady vzali po kamínku. Vršek se zmenšil úplně neznatelně a velká část vojsk byla zabita Thuši. Dělo, které bylo Murtazovi zabaveno, bylo do 30. let vystaveno ve vesnici Češo, odkud jí vědci zabrali do muzea v Telavi. Po této příhodě se v thušském nářečí objevil výraz "pharsmistaoba" (pharsmijství), které znamenalo nelítostné zničení v boji.

(podle Cocanidze, Georgij: Ot listopada do listopada. Kavkaziuru sachli (Kavkazský dům), Tbilisi, 2008, s. 11-12).

 

Girevi

První v létě osídlené místo po přechodu průsmyku Acunta z Chevsurska. V okolí se nachází především několik opuštěných vesnic Dadikurta (vysoko nad vesnicí) a Nakudurta (kousek nad stávající vesnicí) s domy a věžemi. V Girevi samotném je skvěle dochovaná obranná věž chevsurského typu (obrázek vpravo), na kterou navazuje zřícená obytná věž. Od věže pěkný výhled na počátek údolí Gomecarské Alazani, stejně jako na soutok řek Larovani (vlevo) a Kvachidi (vpravo). Na ostrohu nad jejím soutokem (nutno přebrodit řeku Kvachidi) se nachází zbytky vesnice Hegho. Ještě výše se nacházejí místa pohřbů obyvatel okolních vesnic s dochovanými lidskými ostatky. Z Hegha poté lze pokračovat údolím Larovanisckali a k Larovanskému jezeru.

Chachabo

Podle legendy se zde usídlil jeden z přesídlenců z Chevsuretie. Dnes se zde nachází rázovitá vesnička, osídlená pouze několika rodinami a ožívající především v době náboženských svátků v letním období. Zachovaly se zbytky věže (Chachabosciche, viz obrázek). Vesnice je zároveň východiskem pro cestu do Gogrulty přes hřeben. Výstup na horu Kechi, která se tyčí nad údolím Gomecarské Alazani a dominuje i centrální vesnici Omalo, se nedoporučuje. Na vrchol nevede značka a po cestě je posvátné místo Chertlovani nepřístupné ženám, stejně jako svatyně na vrcholu kopce.

Doču

Rázovitá vesnička pod silnicí mezi Omalem a Verchovani. Nástupní vesnice pro průzkum tras v jižní části Thušska (údolí Orickali, vesnice Gogrulta, trekkingová trasa na Chachabo. Od odbočky ze silnice se otevírá pekrásný pohled na vesnici i na údolí Gomecarské Alazani. Po cestě nad vesnicí vodopád cca 8m vysoký. 
 
Pohled na Doču cca 70. léta 20. století
 

 

Iljurta

Jedna z vesnic nad údolím Gomecari (odbočka z hlavní silnice), nástup nebo ukončení trasy do Gogrulty a Chachaba. Hlavní zajímavostí Iljurty je dochovaný pravoslavný kostel sv. Jiří s dochovanou matrikou obyvatel (viz obrázek).

Tsovata (Covata)

Zvláštní skupina prakticky neobývaných vesnic v údolí Covatackali (přítok Gomacarské Alazani) zahrnuje osady Indurta, Sagirta, Caro a Etelta. Tamější opuštěné vesničky mají specifickou atmosféru. Někteří obyvatelé Covaty dodnes hovoří místním bacbijským jazykem, který se odlišuje od dialektů gruzínštiny. Tradičním každoročním svátkem v Covatě je festival Dadaloba (obvykle v srpnu, Den Boha), kdy vesnice ožijí. Doprava do údolí je možná pouze pěšky, autem je většina míst nedostupná.  Následující tabulka udává vývoj populace Bacbijců podle sčítání lidu v 19. století. Patrně nejvíce reprezentativním je rok 1886, výrazné zvýšení v roce 1908 je dáno zahrnutím obyvatel vesnic Alvani a Laliskuri, kteří se sem přemístili po roce 1830.

 

Převzato z webu TransCaucasus.blogspot.com

Webová stránka věnovaná Bacbijcům