Historie

O původu Thušů

Původ obyvatel Thušska je dodnes ne zcela jasný. Horské oblasti Thušska obvykle sloužily jako útočiště pronásledovaných před nejrůznějšími nebezpečenstvími (útlak panovníků, daně, trestné činy, krevní msta). Bez ohledu na jakékoliv legendy jsou Thušové mixem nejrůznějších etnik a dalších skupin, které se uchylovaly do hor a vytvořily zde osídlení či komunity. Časté dagestánské či vajnašské názvy svědčí o osídlení щидфыеш předky dagestánských či čečenských obyvatel, kteří měli do této oblasti lepší přístup než z kachetinské nížiny.  V sovětské historiografii byli Thušové tradičně spojováni s vajnašskými kmeny, kteří se teprve později (předpokládá se, že s příchodem křesťanství) pogruzínštili. Postupně se z přijetí nově příchozích stal významný obřad, který byl výsledkem obvykle rok trvajícího procesu a který probíhal na nejvýznamnějších rituálních místech komunity.

Starověké střípky o Thušsku

Nejstarší stopy osídlení Thušska byly datovány do doby bronzové v období 12.-9.století př. n. l. (podle odhadů zde mohlo být osídlení již o tisíc let dříve). Z uvedené doby se dochovaly ojedinělé a spíše náhodné nálezy bronzových artefaktů. Centrem prvních obyvatel Thušska se patrně stala centrální plošina v dolním Omalu a v Šenaku, kde byly nalezeny hroby i další artefakty z pozdní doby bronzové a rané doby železné. Region patrně sloužil i jako centrum těžby nerostných surovin. Část těchto artefaktů je vystavena v návštěvnickém centru v dolním Omalu a část lze viět v etnografické expozici na Keselu a další nálezy jsou v Národním muzeu Gruzie ve Tbilisi.

Nejstarší písemné zmínky o Thušsku pocházejí od řeckého geografa a historika Ptolemaia, který píše o oblasti “… mezi horami Kavkazu a Kerván žijí Tuskové (Thušové pozn. aut.) a Didurové (Thušinci je tradičně nezývali Didoijci, podle jednoho z dagestánských kmenů v jejich sousedství)". Thušsko bylo pravděpodobně součástí ibersko-kartlijského království založeného králem Parnavázem (302-234 př. n. l.). Podobně jsou Thušové lokalizováni i v "Arménské geografii" ze 7. století. Ve 4.-7. století byla oblast pod nadvládou Cuketských eristavů (knížat z oblasti dnešní severovýchodní Gruzie). Christianizace Thušů proběhla patrně okolo 8.-9. století, kdy bylo Thušsko pod nadvládou knížat z Pankisi (součást tzv. Kachetského království). Do té doby se Thušsko stalo jedním z hlavních útočišť pohanů (Mtieli) a podle Gruzínské kroniky (Kartlis Cchovreba) se do oblasti Thušska uchylovali uprchlíci přes christianizací ze sousedních regionů Pšavska a Chevsurska. K této teorii přispívá i řada podobných názvů v Thušsku i v Chevsuretii (Chachabo). Náboženské poutě Chevsurů ke svatým (a původně patrně pohanským) místům byly zaznamenány ještě v 50. letech 20. století. Chevsurové byli také často správci svatých míst v Thušsku a architektura některých věží, zejména v Pirikitském údolí rovněž svědčí o chevsurském vlivu. Od 10. století spadal region (přinejmenším formálně) pod kachetinské biskupy (později se sídlem v Alaverdi).

Největší středověkou pohromou se pro Thušsko staly na přelomu 14. a 15. století nájezdy Tamerlánových vojsk. Poprvé a naposledy v dějinách byl například dobyt a kompletně vypálen hrad Keselo v dnešním Omalu. Stopy těchto požárů lze najít v základech věží i dnes. Tyto nájezdy do značné míry vylidnily oblast a uspíšily stavbu obranných rodových věží.

Novověké dějiny Thušska 

Od 16.-17. století byly zaznamenány stále častější nájezdy z Dagestánu i z Pankisského údolí. Na obranu proti těmto nájezdům si Thušinci nechali (podobně jako jiné horské národy na Kavkazu) stavět rodové věže, paradoxně často kompletované opět lidmi z Dagestánu, obvykle však z jiných než didojských kmenů. Záznamy o těchto událostech jsou však značně obecné, spoléhají se na druhotné prameny a často si vzájemně protiřečí. Válečné události se tak zachovaly především v thušských mýtech a legendách. V 16. století nacházeli v Thušsku útočiště také křesťané uprchlí před islamizací z dalších částí severního Kavkazu. V Gruzínské kronice (Kartlis Cchovreba) se píše: „jméno Krista nebylo možné používat kromě zapadlých horských regionů Thušska, Pšavska a Chevsurska.“.

Thušové však již od 16. století vyhledávali svá zimní sídla. Je známo darování části úrodné půdy pod horami králem Levanem II. (1520-1574), na jejichž základě vyrostly současné vesnici Kvemo a Zemo Alvani a Laliskuri. „A Pšavové-Chevsurové a Thušové se nepodřizovali jeho [Levanovým] předchůdcům. A tento Levan je pokořil nikoliv silou, ale slíbil jim, že jejich ovce se mohou svobodně pást v Kachetii. Poslal též dary křížům Laša v Tianetii. A poté oni dávali jemu (Levanovi) vojsko a daň.“ (Vachušti Bagrationi: Istorija carstva gruzinskogo. Mecniereba, Tbilisi, 1976). V 17. století poté získali Thušové tuto zemi garantovanou. Podle legendy se Thušové v rámci kartlijsko-kachetinského království vyznamenali především v roce 1659, kdy Gruzii napadla perská vojska a vysídlila desítky tisíc lidí do Persie. Do boje proti Peršanům se zapojili i Thušové pod vedením legendárního náčelníka Zezvy Gaprindauliho a podle legendy sehráli jednu z hlavních rolí v tzv. bitvě u Bachtrionské pevnosti 15. září 1659. Porážka donutila Peršany v čele s velitelem Selimem Chánem načas ustoupit z Gruzie. Naopak před perskou nadvládou se do hor odcházeli ukrývat nejen Thušinci. Tak tomu bylo například v polovině 18. století při nájezdu Agha Muhammada Chána.

Sami Thušinci se však také zabývali obživou na úkor obyvatel Kachetie. Z tohoto důvodu vydal například car Irakli II. v roce 1781 dekret, kterým se vymezovala práva Thušinců na pastvu tak, aby se zabránilo sporům s ostatními Kachetinci: „Thušinci pasou svůj dobytek v Kachetii. S pomocí Boží se rozmnožili a jejich dobytek taktéž. Nechť se tedy s Boží pomocí dále množí. Avšak v kachetinských vesnicích, kde svůj skot vypásají, činí násilí, krádeže, vykrádání chrámů a dělají i jiné zlé skutky, čímž obtěžují ostatní vesnice. Nyní tedy prohlašujeme toto: místo pro jejich obce jest Lopotské údolí, Alvani a Pankisi, nechť nyní pasou svůj dobytek na těchto třech místech. Že Pšavové si činí nároky na Pankisi, tak na to Pšavové práva nemají, to je země thušinská. Jestli v těchto třech místech se jejich pastva potřebuje zvětšit, tedy nechť pasou po dvou stádech (400 hlav ovcí) za vesnicemi, avšak aby nebylo více. A aby nekradli, nečinili násilí. Rozeslali jsme do všech vesnic příkaz, aby oni nechávali všude dvě stáda, jestli budou nechávat více, to bude zle. Pakliže Thušinci nepřestanou, ostatní je pobijí, nepěkně s nimi zacházeno bude a za krádež budou zabiti. A tak, řekni Thušincům, že nelze pásti více než dvě stáda na každou vesnici a že nelze činiti zlého, jinak s nimi bude naloženo, jak jsem napsal. „ (Děmidov: V vysokogorjach Kavkaza, Moskva, 1931). Ještě v polovině 19. století však docházelo ke vzájemným napadáním mezi Thušinci, dagestánskými Lezginy či Pšavy nebo Kistinci z okolních údolí.

 

Legenda o koni Zezvy Gaprindauliho

Po obsazení pevnosti Bachtrioni chtěl car podarovat horaly, kteří vyhráli tuto válku. Říká se, že Pšavům daroval Širaki (oblast u gruzínsko-ázerbájdžánských hranic, pozn. aut.) a Thušové, podle rady Zezvy, si přáli získat ty země, které může jeho kůň Lurdža oběhnout najednou. Kůň však byl po bitvě unavený, rozběhl se příliš rychle, projel několik vesnic, ale sám nevydržel, zakopl a padl. Pohřbili jej s velkou ctí a jeho hrobku v lokalitě Tachtibogiri dodnes Thušové uctívají. Kdo chce popřát dlouhý život svému koni nebo hledá úspěch u koní, ten i dnes přináší oběť na hrobce Zezvova koně, zvláště Thušové, Chevsuři a Pšavové. Ani jeden z nich neprojde okolo této hrobky, aniž by nesesedl z koně a nepřipil na duch koně a jeho pána, hrdiny Zezvy.

(upraveno podle Birsaladze, E. B.: Gruzinskije narodnyje predanija i legendy. Nauka, Moskva, s. 178).

 

Thušsko a Thušové v 19. a 20. století

Popis Thušska z roku 1834

V 19. století se obyvatelé Thušska začali  pravidelné stěhovat dočasně či v některých případech natrvalo) do nížin. Přispěla k tomu i politika carské nadvlády, která umožňovala horalům získat půdu v podhůří, v úrodné Kachetii. Bezprostředním důvodem přesídlení se však staly živelné pohromy a epidemie – například v roce 1830 zničila Cova-Thušskou vesnici Sagirta povodeň a sesuvy půdy. V dalších vesnicích propukla epidemie moru. Z tohoto důvodu se vysídlily jako první vesnice v této nejzapadlejší části Thušska. Bacbijci z Cova-Thušska zahájili jako první proces dvojitého hospodářství s letními pastvinami v horách a zimní základnou ve vesnici Alvani pod horami.  Jejich příkladu brzy následovali další Thušové. Na přelomu 19. a 20. století takto kočovala nejméně polovina thušského obyvatelstva. Obvykle však do hor migrovali muži, kteří mohli (v rámci thušského způsobu života a rozdělení společnosti) pást ovce.  V thušském nářečí se tak objevily nové pojmy jako Kachuraebi a Thušuraebi (lidé, kteří se na zimu spouští do kachetinské nážiny a ti, kteří zůstávají v Thušsku) či kachetdzea (přechod do Kachetie). V neklidných dobách (naposledy v době vlády menševiků ve 20. letech), kdy se množily nájezdy Kistinců (a naopak), byla řada vesnic opuštěna celoročně (podobný osud postihl nejzazší části Thušska – Čontio, Dakiurta nebo částečně Girevi).

Zubarev ve svém cestopisu po Thušsku, Kachetii, Pšavii a Chevsuretii z roku 1841 udává, že hlavním zaměstnáním Thušů byl chov ovcí, z nichž byla prodávána ceněná vlna, ze které se dělaly hrubé látky (šaly). Stáda ovcí v té době dosahovaly odhadoval na 100 tisíc (dnes cca 70 tisíc) plus okolo 4000 krav a 2000 koní. V zemědělství bylo v Thušsku pěstování ječmene a pšenice. Významným příjmem pro řadu thušských rodin bylo mletí obilí ve mlýnech, jež stály na horních tocích řek z Thušska a jejich počet se v polovině 19. století odhadoval na 175. Do těchto mlýnů jezdila značná část sedláků ze severní Kachetie (Zubarev 1841).

Podle statistických údajů v roce 1886 žilo ve 49 vesnicích 5708 obyvatel. Průměrná rodina měla přibližně necelých pět členů, což znamená přibližně 2-3 děti na rodinu. V současné době se poukazuje přibližně na 8000 obyvatel. Při sčítání z roku 1926 bylo sečteno 5383 lidí, z toho 1738 žilo v letním období (kdy bylo sčítání prováděno) v horách, zbytek byl v nížině (ve skutečnosti mohlo být Thušů ještě o cca 1-2000 lidí více, neboť do počtu nebyli započteni pasáci stád v Kachetinské nížině mimo Alvani a na ázerbájdžánské straně.

Sovětská vláda se projevila v Thušsku především od druhé poloviny 20. let 20. století a byla v souladu se sovětskou politikou vůči obrození malých etnik či skupin. V Omalu a později i v několika dalších větších vesnicích byla vybudována základní infrastruktura, především školy. První škola byla otevřena v Omalu v roce 1928 a ve 30. letech byla doplněna dalšími pěti v thušských vesnicích (Mühlfried, Florian, cit. d., s. 55). Došlo také k prvním seriózním výzkumům etnografie a historie Thušů díky expedicím Sergije Mak'alathie a Giorgiho Bočoridzeho. Emancipace žen a zrušení náboženství se rovněž dostaly do centra pozornosti sovětské vlády. Zatímco ženská práva byla v thušské oblasti poměrně silná, neboť ženy řadu záležitostí okolo domu samostatně z důvodu pobytu mužů na pastvě v horách, náboženství mělo být naopak překonáno především ateistickou výchovou. Kolektivizace ve 30. letech zasáhla Thušsko především zákazem soukromého majetku (hospodáři si mohli nechat 10 ovcí, pět krav, jednoho koně a jednoho osla nebo mulu). Nicméně se zdá, že thušské zemědělství se poměrně rychle transformovalo do kolchozů a s ohledem na nutnost pastvy ovcí na pastvinách nedošlo k prudkým změnám jako například protestním vybíjením stád apod. 

Kontrola horské oblasti začala být posilována především za druhé světové války. Thušové se sice vyhnuli deportacím na rozdíl od jiných kavkazských národů (Čečenci, Ingušové, Meschetští Turci), ale po napadení Sovětského svazu Německem byly do oblasti vyslány oddíly Rudé armády. Jejich tábory proti údajnému postupu německé armády a také proti povstání pod vedením Adama Bobghiašviliho jsou v Omalu v podobě prohlubní pod hradem Keselo a také na posvátném pahorku na druhé straně patrné ještě dnes. Podle místní interpretace také v zájmu likvidace zaostalosti a zpátečnických symbolů byla pod záminkou postupu německé armády v roce 1942 postupně zlikvidována řada historických památek, přičemž k největším ztrátám patří vhození thušských věží v Omalu či likvidace soudních kamenů ve vesnici Dartlo opravených až na počátku 21. století.

Patrně nejvýznamnějším zásahem do života Thušů, jejich tradic a duálního hospodářství mezi nížinou v Kachetii a horami Thušska byl přelom 40. a 50. let XX. století. V této době se vedla propaganda o výhodách života v nížině a nevýhodách života v horách. Duální hospodářství, podle propagandy, překáželo rozvoji života Thušů. Cílem však byla totální kontrola horských národů a Kavkazu. Ti tak byli nuceni opouštět své domovy v horách a zvykat na celoroční život v nížině. Gruzínská sovětská vláda zde zřizovala perspektivní agrární města, lidé z tzv. neperspektivních regionů (tj i Thušska) měli vypomoci i industrializaci země. Většina vesnic v horách tak byla opuštěna, domy začaly chátrat a pastviny nebyly dále spásány.

V 50. letech došlo k násilnému vystěhování obyvatel Thušska do nížin, výstavbě typizované vesnice (zemědělského města) v Alvani. Omalo a další vesnice v horách byly zařazeny jako oblasti neperspektivní pro život a měly být zcela opuštěny. Přestože základní infrastruktura (školy, zdravotní středisko, lékárna) zůstaly zachovány, zcela byla opuštěna údržba a zásobování těchto zařízení. Na konci 50. let byla škola uzavřena pro děti, jejichž rodiče měli trvalý pobyt (propiska) v nížině. Přesto se v 60. letech lidé vraceli do Thušska i nadále, přinejmenším na náboženské svátky. Od 60. let byli jmenováni neoficiálně organizátoři těchto svátků (šulta). Přesto až do 70. let došlo k odcizení tradičním zvykům Thušů, vyrostla jedna generace, která již neznala život v horách se všemi zvláštnostmi, tradicemi i rituály. Bylo zapomenuto tradiční rodové rozdělení půdy, setřel se rozdíl mezi poli, loukami na kosení a pastvinami pro ovce a dobytek. Přemístění chovu ovcí do Kachetie znamenalo navíc ekologickou katastrofu pro nížinnou oblast s nedostatečným přísunem vláhy. Na kachetinské straně se stále více objevovaly sesuvy půdy po ovcemi spasené půdě. Navíc životem v nížině a interakcí s dalšími lidmi z nížiny vedly ke ztrátě řady kulturních tradic Thušů a obyvatelé Alvani a Laliskuri začali přejímat zvyky lidí z Kachetie, včetně jazyka či víry.

Až od konce 60. let a v 70. letech se opět začal objevovat zájem sovětské gruzínské vlády na znovu osídlení horských oblastí Kavkazu. Začal proces pomalého návratu lidí do Thušska. Již od 60. let nebylo nelegální odjíždět na hory vykonávat náboženské svátky a obřady. Proces osídlení Thušska v populární formě ukázal kultovní sovětský film Mimino (Sokol, 1977), který však ukazuje značné množství nepřesných geografických, historických či etnografických reálií. Pro Thuše se stal symbolem obrody Thušska nástup Eduarda Ševarnadzeho do funkce prvního tajemníka gruzínské komunistické strany v roce 1972. Ševarnadze často do Thušska jezdil a mj. i jeho zásluhou byla vybudována silnice, která v roce 1981 konečně propojila automobilovým spojením Omalo a Kachetii. V 80 letech fungovala v Omalu knihovna, zdravotní středio s napojením na leteckou záchrannou službu, telegrafní úřad (dnes nepřehlédnutelná dominanta dolního Omala) či školka. Koncem 80. letech byla do Thušska přivedena elektřina a zahájena výstavba nové internátní školy, která však nikdy nebyla dokončena kvůli rozpadu Sovětského svazu a také kvůli její blízkosti k posvátnému lesu na vjezdu do Omala. Pro gruzínskou i sovětskou moc mělo Thušsko případný strategický význam jako opěrný bod armády na území v srdci Kavkazu.  

Stálé obyvatelstvo Thušska podle sčítání obyvatel

1897

1926

1959

1989

4074

1618

543

101

Zdroj: Vachtang Džaošivili, 1996, s. 130 a 170.

Počet Thušů celkem

Rok

Počet obyvatel

Poznámka

1873

5103

Sčítání lidu 1873

1886

5707

Topčišvili 2007

1933

7268

Mak'alathia 1933

2003

8375

Sčítání lidu Kvemo+Zemo Alvani

 

Podle odhadů F. Mühlfrieda se celkový počet lidí hlásících se k thušské identitě (vč. obyvatel dalších vesnic v Kachetii, obyvatel Tbilisi i Thušů žijících v zahraničí) odhaduje na cca 12-13. tis.

Postsovětské Thušsko

Novou ranou pro Thušsko se stal rozpad Sovětského svazu, kdy byly zrušeny do té doby relativně štědré dotace do regionu. Byla zavřena školka, škola (poslední žákyně odešla v roce 2006), zdravotní středisko, utichlo telegrafní spojení, zrušen kolchoz, obchod a lidé přestali dostávat výplaty. V době, kdy Gruzie procházela svou faktickou neexistencí po nástupu prezidenta Zviada Gamsachurdii, byly v Thušsku i v Alvani vytvořeny oddíly místní domobrany před loupeživými nájezdy polních velitelů ze zbylého území Gruzie. Později se k problémům přidala i válka v sousedním Čečensku, v jejíž rámci ruská letadla narušovala vzdušný prostor Gruzie nad Thušskem a na některých místech dokonce ruské stíhačky a bombardéry shazovali přebytečnou munici. Jednou z významnějších událostí bylo umístění monitorovacího postu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Misi se zároveň podařilo uskutečnit několik humanitárních a rozvojových projektů v regionu a zajistit alespoň občasné vrtulníkové spojení s Kachetií. V roce 2006 však byla v rámci administrativní centralizace Gruzie zrušena Rada Omala, která sloužila jako neoficiální samosprávný orgán Thušska a udržovala i sporadický neoficiální kontakt se sousedy v Dagestánu. Na oficiální i neoficiální úrovni se snažila podporovat thušské tradice, jednat se státními orgány a také udržovat kontakt s tradičními partnery v Dagestánu. V rámci administrativní reformy Gruzie však veškeré správní pravomoci přešly pod okres Achmeta, v němž jsou Thušové zastoupeni velmi málo. Krize ve vztazích s Ruskem po roce 2003 (a zejména po vyhoštění ruských špiónů z Gruzie v roce 2006) zcela zrušilo dosud přetrvávající spojení mezi Thušskem a Dagestánem. V roce 2008 se řada obyvatel Thušska zapojila do války v Jižní Osetii (jedním z novodobých hrdinů se stal Giorgi Acchureli). Významnou událostí se v roce 2010 stala návštěva hlavy gruzínské pravoslavné církve Ilji II., který přiletěl podpořit vliv církve v horských regionech. Odhaduje se, že v roce 2013 žilo celkem cca 12 000 obyvatel hlásících se k thušské identitě (Mühlfried, Florian: cit. d., s. 34).

Staré thušské tradice však již byly v mnohém zapomenuty a návrat do Thušska, do starých často polorozpadlých domů byl spíše návratem na chatu. Teprve od počátku 21. století byla zahájena systematičtější práce na rozvoji cestovního ruchu, byl vyhlášen národní park a s pomocí štědrých dotací ze zahraničí (a iniciativy několika místních obyvatel) byly rekonstruovány některé památky, především staré rodové věže Keselo v Omalu. S pomocí partnerů v USA byl vybaven národní park a v roce 2010 bylo dokončeno velké informační středisko pro turisty. Od konce prvního desetiletí se v Thušsku objevuje značný nárůst cestovního ruchu až na téměř 12 tisíc oficiálních turistů v roce 2016 (plus odhadem další 3-4 tisíce neregistrovaných).