Thušská architektura
Architektura v Thušsku je poměrně rozmanitá a zahrnuje především zbytky rodových obranných věží ze 17.-18. století, vesnická stavení z 19. století a začátku 20. stol., obtížně datovatelné svatyně. Ze starší doby se zachovaly pouze archeologické památky v podobě hrobů, zbytků svatyní či petroglyfů. Architektura je v mnohém podobná dalším okolním regionům v Chevsursku a Pšavsku v dnešní Gruzii či v Čečensku, Ingušsku a Dagestánu na severním Kavkazu, kam ostatně Thušsko rovněž geograficky spadá. V některých vesnicích se zachovaly i kostely, především z období obnovené pravoslavné misie v 19. století.
Rodové a obranné věže
Jedním ze základních typů thušské architektury tvoří rodové věže podobně jako i v jiných částech Kavkazu. Tyto věže mohly mít obytnou i obrannou funkci, případně spojovat obojí. Věže se stavěly na čtvercovém, obvykle symetrickém půdorysu a dosahovaly výšky nejméně tří, spíše však čtyř nebo pěti pater. Úzká a malá okna sloužila nejenom jako odvody kouře z otevřeného ohniště, ale v dobách ohrožení především jako střílny. Stěny byly obvykle maximálně vyrovnané tak, aby nebylo možné po nich šplhat. Z věže nesměly vyčnívat žádné dřevěné části tak, aby nedošlo k jejich podpálení. Vchod byl obvykle ve výšce prvního patra, zatímco vchod pro dobytek byl v přízemí. V případě obrany se tyto otvory zatarasily velkým kamenem speciálně k tomuto účelu připraveným zevnitř.
V Thušsku lze rozeznat dva základní druhy věží (viz obrázky, všechna schémata a obrázky převzaty ze stránky Dzeglebi.ge). V údolích Pirikiti a Čaghma najdeme spíše solitérní štíhlé a vysoké věže (obvykle 5-6 pater) zakončené pyramidovou střechou. Štíhlost a pevnost byla dosahována za použití jednoduché malty (na rozdíl od dalších typů věží, jež byly stavěny na sucho). Pod střechou v posledním patře se obvykle nacházely obranné mašikuli (konzolové výstupky, funkcí odpovídající podsebití). Tento typ věží, typický rovněž pro Ingušsko, Čečensko a Chevsuretii, sloužil především obraně a najdeme jej například ve vesnicích Dartlo, Kvavlo, Čontio či Girevi.
Druhý typ věží je postaven na širší základně, je obvykle nižší (3-4 patra) a masívnější. Střecha těchto věží je sedlová a v nejvyšším patře rovněž zakončená mašikuli, byť ne vždy po všech stranách. Věže byly stavěny pouhým kladením kamenů na sebe bez použití malty. Tyto věže jsou časté zejména v oblasti Gomecari, nicméně nejvýznamnější ukázkou těchto věží je pevnost Keselo (význam „pevná“) v horním Omalu. Rozkládá se na těžko přístupném kopci, chráněném z jedné strany vysokým srázem Gomecarské Alazani a z druhé stran strmým kopcem nad malou planinou s dnešní vesnicí. Z této strany se dochovalo nevelké opevnění. V podzemí se nachází tunel dlouhý cca 120 m, který sloužil jako zásobovací tunel pro vodu (dnes je tento tunel nepřístupný a v troskách). Podobné pevnosti stály v Covatském údolí a jako ojedinělé věže také v dalších vesnicích v údolích Čaghma a Gomecari. Pro Kisty či Dagestánce byly tyto věže prakticky nedostupné a v podstatě jedinou možností bylo obránce vyhladovět a ukrást jim dobytek, jenž se do těchto věží nevešel.
Přízemí, případně podzemí věže (bašte) bylo určeno pro skladování zásob, případně pro dobytek (v některých případech i jako porodnice), zatímco další patra (šua – prostřední patro s kuchyní, zedašua – vyšší patro) byla určena pro rodinu. Nejvyšší patro (čercho, obvykle mužské) bylo především obranné a strážní. Patra byla vystavěna s pomocí dřevěných klád, které se kladly na vnitřní výčnělky věže. Žádná dřevěná část nesměla vyčnívat z kamenné věže s ohledem na možnost požárů ze strany nepřátel. Podlahy byly obvykle hliněné kromě spodního patra, které bylo tvořeno kamennými deskami. Uprostřed každého patra bylo otevřené ohniště (srdce, kera), které rozdělovalo místnost na mužskou a ženskou část). Jelikož muži se zdržovali často mimo domy, byla mužská část méně využívána a sloužila mj. pro přijímání hostů, obvykle rovněž mužského rodu.
Teprve od poloviny 19. století, kdy byla situace na Kavkazu stabilizována, se Thušové stěhovali celoročně do nových pohodlných domů, jejichž architektura byla ovlivněna kachetskou nížinou. Tyto domy respektují lokální stavební materiály – kámen a dřevo. Domy jsou obvykle dvoupodlažní s kamenným základem. Přestože se dnes používá malta pro spojování kamenů ve zdi, tradiční postup byl nasucho bez použití spojovacích materiálů. Ploché kameny mohly být ozdobeny i petroglyfy. Spodní část je obvykle hospodářská se stájemi a skladištěm. Dnes se do přízemí obvykle umisťuje kuchyň a sklad potravin a věcí. Horní patro je nesené na dřevěných kládách a pokryté dřevěnou podlahou. Slouží především jako obytná část a jednotlivé místnosti jsou otevřeny na dřevěnou verandu, tradičně zdobenou vyřezávanými ornamenty. Střecha je rovněž z dřevěných břeven, na které jsou pokládány břidlicové kameny jako krytina. Hřeben střechy je tradičně zatížen bílými kameny. Typickou vesnicí s převládající zástavbou tohoto typu se stalo Omalo (horní část vesnice), Dartlo nebo Diklo. S touto architekturou kontrastuje opevněná vesnice na ostrohu nad Thušskou Alazani (cca 2 km po žluté značce), známá jako Dzveli Galavani („Stará hradba“), také v turistických průvodcích označovaná jako Dzveli Diklo. I v 19. stol. se zachovala tradice pečlivého výběru místa stavby nového domu. Toto místo nesmělo být poznamenané špatnými událostmi, zlými duchy. V neposlední řadě hrál důležitou roli při výběru domů i sen, který se zdál pánovi domu, kdy na vybraném místě přenocoval.
Svatyně a další místa
romě věží a obytných domů byly klíčovými stavbami vesnice svatyně chati (v gruzínštině doslova „ikona“), salocavi („místo modlitby“) či džvari (doslova „kříž“). Rozdíl mezi těmito pojmy není zcela jednoznačný a často se používá více označení pro jeden objekt. Termín salocavi se používá obecně pro jakákoli posvátná místa ve vesnici a v jejím okolí. Termíny chati a džvari jsou používány pro několik typů svatyní s určitou architektonickou podobou a poukazují na dva základní atributy, které se nicméně v mnohých tradičních svatyních nenacházejí (ikona, respektive kříž). K dalším atributům svatyň patří praporec, zvonek či svíce (Mühlfried 2014, s. 71). Ve vesnicích zpravidla bylo několik svatyněk. Tyto svatyňky se stavěly obvykle jako menší kamenné stavby s výklenkem na jedné straně pro svatý obraz či pro svíčky. Některé svatyňky jsou dále dozdobeny parožím z kozorožců nebo bezoárových koz či bílými kameny, případně se na nich nacházejí obrazce s mytologickými motivy. Svatyně jsou tak směsí křesťanské a předkřesťanské tradice. Každá svatyně je spojována s některým z křesťanských světců (Mariamcminda v Omalu, Giorgicminda v Pharsmě aj.) nebo její jméno odkazuje na předkřesťanská božstva (Iachsari, Karate, Kopala) (Grigolia 1939, s. 21). Vedle místa provedení svátečních obřadů, obětí, modliteb a dalších rituálů sloužily svatyně také například pro iniciační obřady přijetí nových členů komunity, v některých případech také pro řešení sporů uvnitř vesnice či dokonce pro přijímání cizinců. Většina svatyní v blízkosti vesnic je nepřístupná ženám v menstruačním cyklu (tj. mladé dívky a starší ženy místo navštívit teoreticky mohou, avšak thušské ženy to obvykle nedělají). Toto pravidlo se týká i turistů. Na některých místech jsou posvátná místa, která slouží naopak pouze ženám, avšak obvykle jsou vzdálenější od běžných tras (například lokalita Tursiechi v Omalu).
Od poloviny 19. století se potom stavěly v oblasti kostely s pomocí ruské pravoslavné církve. Byla založena Společnost pro obnovu křesťanství na Kavkazu, jež měla šířit Rusku loajální pravoslavnou víru i v horských oblastech. Tyto kostely dnes stojí v horní části Omala, v Šenaku, Iliurtě či ve vesnici Nacichari. V Dartlu je sice kostel v troskách, nicméně i tak se jedná o posvátné místo (salocavi). Obnoven je rovněž kostel v Bočorně.
Na okraji některých vesnic se nacházela místa pro porady starších ve vesnici či řešení sporů a žalob (saphrindao či sabčeo). Jedno z takových míst bylo rekonstruováno v Dartlu. Shromáždění zástupců všech vesnic v Thušsku se poté odehrávala na hlavních světských či duchovních místech Thušska. K první kategorii patří lokalita Ghele na průsmyku cesty mezi Omalem a Dartlem, hlavní duchovní svatyní regionu je potom lokalita Lašari nad vesnicí Čigho.
Pro thušské hory jsou charakteristické lokální migrace v letním a zimním období. V zimě, kdy nehrozily nájezdy zvenčí, se lidé stěhovali do zimních domů (boslebi, dosl. chlév) na rovinách a na stráních. Tato zimoviště byla obvykle stavěna na rovině, blízko polí či pastvin a neměla žádné větší opevnění. V současnosti jsou tato zimoviště obvykle opuštěna a lze je najít jako trosky domů (například Laškaraulta na stráni naproti Gogrultě). Z některých boslebi se později staly vesnice (například dolním část Omala), některé jsou jen částečně využívány (Šenako). V letním období se Thušové stěhovali do bezpečnějších a kompaktních opevněných vesnic.