Historie
O původu Thušů
Původ obyvatel Thušska je dodnes ne zcela jasný. Podle jedné z legend se jednoho dne na vrcholu průsmyku Borbalo objevila těhotná žena, kterou předtím vyhnali z vesnice. Na průsmyku, který leží na hranici čtyř historických oblastí (Pankisi, Pšavska, Chevsurska a Thušska), se jí narodili tři synové. Jeden z nich se však skutálel do Pšavska a dal základ dnešním Pšavům, druhý spadl do Chevsurska a od dalšího, který se ocitl na thušském území, odvozují svůj původ sami Thušové.
Ve skutečnosti Thušsko (stejně jako další horské oblasti Kavkazu) obvykle bylo útočištěm obyvatel z jiných oblastí pronásledovaných před nejrůznějšími nebezpečenstvími (útlak panovníků, daně, trestné činy, krevní msta). Časté dagestánské či vajnašské názvy svědčí o osídlení oblasti předky dagestánských či čečenských obyvatel, kteří měli do této oblasti lepší přístup než z kachetinské nížiny. V sovětské historiografii byli Thušové tradičně spojováni s vajnašskými či nachskými kmeny, kteří teprve později (předpokládá se, že s příchodem křesťanství) přijali gruzínskou kulturu a jazyk, přičemž pouze Cova Thušové (Bacbijci) si zachovali původní jazyk (bacbijštinu). Samotný název Thušsko či etnonym Thušové může odkazovat, podle některých teorií, k ingušskému slovu „tušoli“ (bohyně úrody a plodnosti).
Bez ohledu na jakékoliv legendy jsou Thušové mixem nejrůznějších etnik a dalších skupin, které se uchylovaly do hor a vytvořily zde osídlení či komunity. Postupně se z přijetí nově příchozích stal významný obřad, který byl výsledkem obvykle rok trvajícího procesu a který probíhal na nejvýznamnějších rituálních místech komunity.
Starověké střípky o Thušsku
Nejstarší stopy osídlení Thušska byly datovány do doby bronzové v období 12.-9.století př. n. l., avšak osídlení zde mohlo být již o tisíc let dříve. Z uvedené doby se dochovaly ojedinělé a spíše náhodné nálezy bronzových artefaktů. Centrem prvních obyvatel Thušska se patrně stala centrální plošina v dolním Omalu a v Šenaku, kde byly nalezeny hroby i další artefakty z pozdní doby bronzové a rané doby železné. Region patrně sloužil i jako centrum těžby nerostných surovin. Část těchto artefaktů je vystavena v návštěvnickém centru v dolním Omalu a část lze vidět v etnografické expozici na Keselu a další nálezy jsou v Národním muzeu Gruzie ve Tbilisi.
Nejstarší písemné zmínky o Thušsku pocházejí od řeckého geografa a historika Ptolemaia, který píše o oblasti “… mezi horami Kavkazu a Kerván žijí Tuskové (Thušové pozn. aut.) a Didurové (Thušinci je tradičně nezývali Didoijci, podle jednoho z dagestánských kmenů v jejich sousedství)". Thušsko bylo pravděpodobně součástí ibersko-kartlijského království založeného králem Parnavázem (302-234 př. n. l.) a právě jeho syn Saurmag osídlil hory Iberie Dzurdzuky (tj. vajnašskými kmeny) a gruzínskými kmeny. Podobně jsou Thušové lokalizováni i v "Arménské geografii" Ananije Širakaci ze 7. století. Ve 4.-7. století byla oblast pod nadvládou Cuketských eristavů (knížat z oblasti dnešní severovýchodní Gruzie). Christianizace Thušů proběhla patrně okolo 8.-9. století, kdy bylo Thušsko pod nadvládou knížat z Pankisi (součást tzv. Kachetského království). Do té doby se Thušsko stalo jedním z hlavních útočišť pohanů (Mtieli) a podle Gruzínské kroniky (Kartlis Cchovreba) se do oblasti Thušska uchylovali uprchlíci přes christianizací ze sousedních regionů Pšavska a Chevsurska. K této teorii přispívá i řada podobných názvů v Thušsku i v Chevsuretii (Chachabo). Náboženské poutě Chevsurů ke svatým (a původně patrně pohanským) místům byly zaznamenány ještě v 50. letech 20. století. Chevsurové byli také často správci svatých míst v Thušsku a architektura některých věží, zejména v Pirikitském údolí rovněž svědčí o chevsurském vlivu. Od 10. století spadal region (přinejmenším formálně) pod kachetinské biskupy (později se sídlem v Alaverdi).
Největší středověkou pohromou se pro Thušsko staly na přelomu 14. a 15. století nájezdy Tamerlánových vojsk. Poprvé a naposledy v dějinách byl pravděpodobně dobyt a kompletně vypálen hrad Keselo v dnešním Omalu. Stopy těchto požárů lze najít v základech věží i dnes. Tyto nájezdy do značné míry vylidnily oblast a uspíšily stavbu obranných rodových věží.
Novověké dějiny Thušska
Od 16.-17. století jsou zaznamenávány nájezdy z Daghestánu či z Čečenska. Na obranu proti těmto nájezdům si Thušové nechali (podobně jako jiné horské národy na Kavkazu) stavět rodové věže, paradoxně často mistry ze severního Kavkazu. Záznamy o těchto událostech jsou však značně obecné, spoléhají se na druhotné prameny a často si vzájemně protiřečí. Válečné události se tak zachovaly především v thušských mýtech a legendách. Vzájemné napadání a útoky však nebyly jediným kontaktem mezi Thuši a dagestánskými národy. Lidé z Daghestánu prodávali svoje zboží v Omalu i dalších thušských vesnicích, a naopak thušský dobytek či vlna nacházely svá odbytiště v bezprostředně sousedních daghestánských oblastech. V 16. století nacházeli v Thušsku útočiště také křesťané prchající před islamizací z dalších částí severního i jižního Kavkazu. V kronikářském svodu Kartlis Cchovreba se píše: „Jméno Krista nebylo možné používat kromě zapadlých horských regionů Thušska, Pšavska a Chevsurska.“.
Thušové zároveň od 16. století vyhledávali svá zimní sídla na druhé straně hlavního kavkazského hřbetu. Je známo darování části alvanských pastvin pod horami králem Levanem (1520-1574), právě na Alvanském poli vyrostly současné thušské vesnice Kvemo a Zemo Alvani a Laliskuri. „Avšak předtím se už kachetským králům nepodčiňovali Pšavové s Chevsury a Thušové. A onen Levan je pokořil nikoliv silou, nýbrž slíbil jim, že se jejich ovce mohou bez překážek pást v Kachetii. Načež poslal obětiny Lašovu kříži v Tianeti [tj. hlavní phšavské svatyni Lašari]. A od té doby mu poskytovali vojsko a platili daň.“ (Vachušti Bagrationi: Aghcera sameposa Sakartvelosa [Popis království gruzínského] – Kartlis Cchovreba IV, Tbilisi, 1973, str. 573). V 17. století poté získali Thušové tuto zemi trvale. Podle tradice se Thušové jako věrní poddaní kachetského království vyznamenali především v roce 1659, kdy Gruzii obsadila perská vojska, chystající se vysídlit desítky tisíc lidí do Persie. Do boje proti Peršanům se zapojili i Thušové pod vedením proslulého válečníka Zezvy Gaprindauliho a podle legendy sehráli jednu z hlavních rolí v bitvě u Bachtrionské pevnosti, kde gruzínští povstalci nahlavu porazili perskou posádku. Porážka donutila Peršany v čele s velitelem Selimem Chánem načas ustoupit. Zezva Gaprindauli se stal od konce 19. století jedním ze symbolů gruzínského národního obrození. Naopak před perskou nadvládou se do hor odcházeli ukrývat nejen Thušové. Tak tomu bylo například na konci 18. století při nájezdu Agha Muhammada Chána. Po bitvě u Bachtrioni se především Cova-Thušové začali stále více usídlovat v Kachetii, včetně například údolí Pankisi.
V thušských legendách jsou odraženy i další významné události spojené s hrdinstvím thušských bojovníků. Když v letech 1754-1755 vpadl do Kachetie avarský spojenec osmanské říše Nursal Beg, Thušové úspěšně zaútočili na pozice Nursal Bega a podařilo se jim i odvrátit útok jeho vojska, kterým chtěl propojit daghestánské oblasti s osmanskými prostřednictvím obsazení gruzínských hor a dolin.
Legenda o koni Zezvy Gaprindauliho
Po obsazení pevnosti Bachtrioni chtěl car podarovat horaly, kteří vyhráli tuto válku. Říká se, že Pšavům daroval Širaki (oblast u gruzínsko-ázerbájdžánských hranic, pozn. aut.) a Thušové, podle rady Zezvy, si přáli získat ty země, které může jeho kůň Lurdža oběhnout najednou. Kůň však byl po bitvě unavený, rozběhl se příliš rychle, projel několik vesnic, ale sám nevydržel, zakopl a padl. Pohřbili jej s velkou ctí a jeho hrobku v lokalitě Tachtibogiri dodnes Thušové uctívají. Kdo chce popřát dlouhý život svému koni nebo hledá úspěch u koní, ten i dnes přináší oběť na hrobce Zezvova koně, zvláště Thušové, Chevsuři a Pšavové. Ani jeden z nich neprojde okolo této hrobky, aniž by nesesedl z koně a nepřipil na duch koně a jeho pána, hrdiny Zezvy.
(upraveno podle Birsaladze, E. B.: Gruzinskije narodnyje predanija i legendy. Nauka, Moskva, s. 178).
Thušsko a Thušové po ruskou vládou v 19. a a na počátku 20. století
V první polovině 19. století se Thušska výrazně dotkla i Velká Kavkazská válka (1834-1859), v níž Thušové, stejně jako Pšavové či Chevsurové stáli většinově na straně carského Ruska proti Kavkazskému imamátu. Na druhou stranu měli Thušové zájem na zachování tradičního obchodu a spolupráce s muslimskými sousedy, kteří prodávali své zboží v Thušsku a naopak Thušové částečně přecházeli se svými stády po didojském území. Vyslanci vůdce muslimů, imáma Šámila, vedli diplomatická jednání o připojení horských národů k Šámilovi a imám také několikrát vyslal svá vojska do Thušska či Chevsurska. Na konci roku 1836 tak vojsko pod vedením vojevůdce Adlana vypálilo vesnici Diklo a obléhalo Šenako (viz legendu o Hradu lásky na straně 49). V thušských legendách (viz Legenda o pharsmijské věži) se objevuje i neúspěšné tažení Murtaze chána v letech 1841-1842. Ve 40. a 50. letech 19. století, tedy ve vrcholné fázi kavkazské války, byly několikrát napadeny a vypáleny thušské vesnice – především Diklo a Šenako (1846), údolí Pirikiti (1848) či Čaghmijské Thušsko (1850). Největší útok poté zažilo Thušsko v roce 1852, kdy byly napadeny všechna tři thušská údolí Čaghma, Gomecari i Pirikiti. Z těchto bojů jsou dochována jména některých legendárních postav z thušské strany. Mezi nimi Šete Guluchaidze zobrazený na známém portrétu gruzínského malíře Nika Pirosmanišvili jako jeden z hlavních účastníků zajetí imáma Šámila a ve své době sloužící jako strašák na avarské a další horalské děti.
Pouze dvě okrajové vesnice na pomezí Daghestánu a Thušska se považovaly za součást Šámilova imamátu. Ostatní části Thušska však v některých letech platily Šámilovi daň z každého domu. Ruská vláda tehdy vyslala své náměstky do oblasti a štědře dotovala thušskou domobranu. Thušové se spolu s Pšavy a Chevsury účastnili konečného rozbití Kavkazského imamátu a podle thušské tradice to byli právě Thušové v čele s Šete Guluchaidzem, kteří vyvedli jeho vůdce imáma Šámila z jeho poslední bašty v pevnosti Ghunib.
Po ukončení kavkazské války a stabilizaci regionu pod ruskou nadvládou se snížil i počet nájezdů z Daghestánu až na občasné krádeže skotu či koní. K větším vojenským akcím docházelo v době rusko-osmanské války v roce 1877, kdy se na severním Kavkazu šířila osmanská propaganda, a některé horské občiny vyhlásily Rusku svatou válku.
V 19. století se obyvatelé Thušska začali pravidelně stěhovat (dočasně či v některých případech natrvalo) do nížin. Přispěla k tomu i politika carské vlády, která umožňovala horalům získat půdu v podhůří, v úrodné Kachetii. Bezprostředním důvodem přesídlení se však staly živelné pohromy a epidemie – například v roce 1830 zničila cova-thušskou vesnici Sagirta povodeň a sesuvy půdy. V dalších vesnicích propukla epidemie moru. Z tohoto důvodu se vysídlily jako první vesnice v této nejzapadlejší části Thušska. Covatští Thušové zahájili jako první proces dvojitého hospodářství s letními pastvinami v horách a zimní základnou ve vesnici Alvani pod horami. Jejich příkladu brzy následovali další Thušové. Na přelomu 19. a 20. století takto kočovala nejméně polovina thušského obyvatelstva. Obvykle však do hor migrovali muži, kteří mohli (v rámci thušského způsobu života a rozdělení společnosti) pást ovce. V thušském nářečí se tak objevily nové pojmy jako Kachuraebi a Thušuraebi (lidé, kteří se na zimu spouští do kachetské nážiny a ti, kteří zůstávají v Thušsku). V neklidných dobách (naposledy v době vlády menševiků v letech 1918-1921), kdy se množily nájezdy Khistů do Thušska (a naopak), byla řada vesnic opuštěna celoročně (podobný osud postihl nejzazší části Thušska – vesnice Čontio, Dakiurta nebo částečně Girevi).
Zubarev ve svém cestopisu po Thušsku, Kachetii, Pšavsku a Chevsursku z roku 1841 udává, že hlavním zaměstnáním Thušů byl chov ovcí, z nichž byla prodávána ceněná vlna, ze které se dělaly hrubé látky (šaly). Stáda ovcí v té době odhadoval na 100 tisíc (dnes cca 70 tisíc) plus okolo 4000 krav a 2000 koní. Pokud jde o zemědělství, v Thušsku převládalo pěstování ječmene, pšenice a žita. Významným příjmem pro řadu thušských rodin bylo mletí obilí ve mlýnech, jež stály na horních tocích řek a jejich počet se v polovině 19. století odhadoval na 175. Do těchto mlýnů jezdila značná část sedláků ze severní Kachetie (Zubarev 1841).
Podle statistických údajů v roce 1886 žilo ve 49 vesnicích 5708 obyvatel. Průměrná rodina měla přibližně necelých pět členů, což znamená přibližně 2-3 děti na rodinu. V současné době se uvádí přibližně 8000 příslušníků thušské komunity. Při sčítání z roku 1926 bylo sečteno 5383 Thušů, z toho 1738 žilo v letním období (kdy bylo sčítání prováděno) v horách, zbytek byl v nížině (ve skutečnosti mohlo být Thušů ještě o cca 1-2000 lidí více, neboť do počtu nebyli započteni pasáci stád v Kachetské nížině mimo Alvani a ve stepích u ázerbájdžánské hranice.
Sovětské Thušsko
Sovětská vláda se projevila v Thušsku především od druhé poloviny 20. let 20. století a byla v souladu se sovětskou politikou vůči malým horským regionům a horalským komunitám. V Omalu a později i v několika dalších větších vesnicích byla vybudována základní infrastruktura, především školy. První škola byla otevřena v Omalu v roce 1928 a ve 30. letech byla doplněna dalšími pěti v thušských vesnicích (Mühlfried, Florian, cit. d., s. 55). Došlo také k prvním seriózním výzkumům etnografie a historie Thušů díky expedicím, které vedli Sergi Makalatia a Giorgi Bočoridze. Emancipace žen a zákazy náboženského kultu se rovněž dostaly do centra pozornosti sovětské vlády. Zatímco ženská práva byla v thušské oblasti poměrně silná, neboť ženy vykonávaly řadu prací okolo domu samostatně z důvodu pobytu mužů na pastvě v horách, náboženství mělo být naopak překonáno především ateistickou výchovou. Kolektivizace ve 30. letech zasáhla Thušsko především zákazem soukromého majetku (hospodáři si mohli nechat 10 ovcí, pět krav, jednoho koně a jednoho osla nebo mulu). Nicméně se zdá, že thušské zemědělství se poměrně rychle transformovalo do kolchozů a sovchozů a s ohledem na nutnost pastvy ovcí na pastvinách nedošlo k prudkým změnám jako například protestním vybíjením stád apod.
Kontrola horské oblasti začala být posilována především za druhé světové války. Thušové se sice vyhnuli deportacím na rozdíl od jiných kavkazských národů (Čečenů, Ingušů, tzv. Meschetských Turků), ale po napadení Sovětského svazu Německem byly do oblasti vyslány oddíly Rudé armády. Jejich tábory proti údajnému postupu německé armády a také proti povstání pod vedením Adama Bobghiašviliho jsou v Omalu v podobě prohlubní pod hradem Keselo a také na posvátném pahorku naproti, patrné ještě dnes. Podle místní interpretace také v zájmu likvidace zaostalosti a zpátečnických symbolů byla pod záminkou postupu německé armády v roce 1942 postupně zlikvidována řada historických památek, přičemž k největším ztrátám patří vyhození thušských věží v Omalu do povětří či likvidace soudních kamenů ve vesnici Dartlo opravených až na počátku 21. století.
Patrně nejvýznamnějším zásahem do života Thušů, jejich tradic a duálního hospodářství, rozděleného mezi nížinou v Kachetii a horami Thušska, byl přelom 40. a 50. let XX. století. V této době se vedla propaganda o výhodách života v nížině a nevýhodách života v horách. Duální hospodářství, podle propagandy, překáželo rozvoji života Thušů. Cílem však byla totální kontrola horských národů a Kavkazu. Ti tak byli nuceni opouštět své domovy v horách a zvykat si na celoroční život v nížině. Gruzínská sovětská vláda zde zřizovala perspektivní agrární osady, lidé z tzv. neperspektivních regionů (tj. i z Thušska) měli vypomoci i v industrializaci země. Většina vesnic v horách tak byla opuštěna, domy začaly chátrat a pastviny nebyly dále spásány.
V 50. letech došlo k násilnému vystěhování obyvatel Thušska do nížin, výstavbě typizované vesnice (zemědělské osady) v Alvani. Omalo a další vesnice v horách byly zařazeny do kategorie neperspektivních pro další život a měly být zcela opuštěny. Přestože základní infrastruktura (školy, zdravotní středisko, lékárna) zůstaly zachovány, zcela bylo rezignováno na údržbu a důkladnější zásobování těchto zařízení. Na konci 50. let byla škola uzavřena pro děti, jejichž rodiče měli trvalý pobyt (propiska) v nížině. Přesto se v 60. letech lidé vraceli do Thušska i nadále, přinejmenším na náboženské svátky. Od 60. let byli každoročně opět neoficiálně jmenováni organizátoři těchto svátků (takovému organizátorovi se v místním dialektu říká šulta). Přesto až do 70. let docházelo k odcizování od tradičních thušských zvyků, vyrostla jedna generace, která již neznala život v horách se všemi zvláštnostmi, tradicemi i rituály. Bylo zapomenuto tradiční rodové rozdělení půdy, setřel se rozdíl mezi poli, loukami na kosení a pastvinami pro ovce a dobytek. Přemístění chovu ovcí do Kachetie znamenalo navíc ekologickou katastrofu pro nížinnou oblast s nedostatečným přísunem vláhy. Na kachetské straně hor se stále více objevovaly sesuvy půdy na ovcemi spasené půdě. Navíc život v dolině a intenzivnější interakce s dalšími obyvateli Kachetie vedly k přejímání kachetských tradic. Na druhou stranu zůstalo zachováno starobylé thušské nářečí a specifika víry se svatyněmi prostřednictvím každoročních rituálů v Kachetii i v Thušsku samotném.
Až od konce 60. let a v 70. letech se opět začal objevovat zájem sovětské gruzínské vlády na znovuosídlení horských oblastí Kavkazu. Začal proces pomalého návratu lidí do Thušska. Již od 60. let nebylo nelegální odjíždět na hory účastnit se náboženských svátků a vykonávat obřady. Proces osídlení Thušska v populární formě ukázal kultovní sovětský film Mimino (Sokol, přesněji Krahujec, 1977), který však obsahuje řadu nepřesných etnografických reálií. Autentičtější je hraný dokument Thušský pastevec (Tuši mecchvari, 1976), který pracuje s amatérskými herci – ovčáky. Pro Thuše se stal symbolem obrody Thušska nástup Eduarda Ševardnadzeho do funkce prvního tajemníka gruzínské komunistické strany v roce 1972. Ševardnadze často do Thušska jezdil a mj. i jeho zásluhou byla vybudována silnice, která v roce 1981 konečně propojila automobilovým spojením Omalo a Kachetii. V 80 letech fungovala v Omalu knihovna, zdravotní středisko s napojením na leteckou záchrannou službu, telegrafní úřad (dnes nepřehlédnutelná dominanta dolního Omala) či školka. Koncem 80. letech byla do Thušska přivedena elektřina a zahájena výstavba nové internátní školy, která však nikdy nebyla dokončena kvůli rozpadu Sovětského svazu a také kvůli její blízkosti k posvátnému lesu Casne u vjezdu do Omala. Pro gruzínskou i sovětskou vládu mělo Thušsko případný strategický význam jako opěrný bod armády na území v srdci Kavkazu.
Stálé obyvatelstvo Thušska podle sčítání obyvatel
|
1897 |
1926 |
1959 |
1989 |
|
4074 |
1618 |
543 |
101 |
Zdroj: Vachtang Džaošivili, 1996, s. 130 a 170.
Počet Thušů celkem
|
Rok |
Počet obyvatel |
Poznámka |
|
1873 |
5103 |
Sčítání lidu 1873 |
|
1886 |
5707 |
Topčišvili 2007 |
|
1933 |
7268 |
Mak'alathia 1933 |
|
2003 |
8375 |
Sčítání lidu Kvemo+Zemo Alvani
|
Podle odhadů F. Mühlfrieda se celkový počet lidí hlásících se k thušské identitě (vč. obyvatel dalších vesnic v Kachetii, obyvatel Tbilisi i Thušů žijících v zahraničí) odhaduje na cca 12-13. tis.
Postsovětské Thušsko
Novou ranou pro Thušsko se stal rozpad Sovětského svazu, kdy byly zrušeny do té doby relativně štědré dotace do regionu, dodávky elektřiny, opravy cesty či veterinární služby pro zemědělství. Postupně byla zavřena školka, škola (poslední žákyně odešla v roce 2006), zdravotní středisko, utichlo telegrafní a vrtulníkové spojení spojení, zrušen kolchoz, obchod a lidé přestali dostávat výplaty. Rozpadl se do té doby zavedený ekonomický systém, ve kterém měli místní pastevci zajištěný odbyt vlny, zejména pro sovětskou armádu. Zároveň pastevecké brigády ztratily svá tradiční pastviště v Ázerbajždánu a ruském Dagestánu. V době, kdy Gruzie procházela svou faktickou neexistencí po nástupu prezidenta Zviada Gamsachurdii, byly v Thušsku i v Alvani vytvořeny oddíly místní domobrany před loupeživými nájezdy polních velitelů ze zbylého území Gruzie. Později se k problémům přidala i válka v sousedním Čečensku, v jejíž rámci ruská letadla narušovala vzdušný prostor Gruzie nad Thušskem a na některých místech dokonce ruské stíhačky a bombardéry shazovali přebytečnou munici. Jednou z významnějších událostí bylo umístění monitorovacího postu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Misi se zároveň podařilo uskutečnit několik humanitárních a rozvojových projektů v regionu a zajistit alespoň občasné vrtulníkové spojení s Kachetií. V roce 2006 však byla v rámci administrativní centralizace Gruzie zrušena Rada Omala, která sloužila jako neoficiální samosprávný orgán Thušska a udržovala i sporadický neoficiální kontakt se sousedy v Dagestánu. Na oficiální i neoficiální úrovni se snažila podporovat thušské tradice, jednat se státními orgány a také udržovat kontakt s tradičními partnery v Dagestánu. V rámci administrativní reformy Gruzie však veškeré správní pravomoci přešly pod okres Achmeta, v němž jsou Thušové zastoupeni velmi málo. Krize ve vztazích s Ruskem po roce 2003 (a zejména po vyhoštění ruských špiónů z Gruzie v roce 2006) zcela zrušilo dosud přetrvávající spojení mezi Thušskem a Dagestánem. V roce 2008 se řada obyvatel Thušska zapojila do války v Jižní Osetii (jedním z novodobých hrdinů se stal Giorgi Acchureli). Významnou událostí se v roce 2010 stala návštěva hlavy gruzínské pravoslavné církve Ilji II., který přiletěl podpořit vliv církve v horských regionech. Odhaduje se, že v roce 2013 žilo celkem cca 12 000 obyvatel hlásících se k thušské identitě (Mühlfried, Florian: cit. d., s. 34).
Staré thušské tradice však již byly v mnohém zapomenuty a návrat do Thušska, do starých často polorozpadlých domů byl spíše návratem na chatu. Teprve od počátku 21. století byla zahájena systematičtější práce na rozvoji cestovního ruchu, byl vyhlášen národní park a s pomocí štědrých dotací ze zahraničí (a iniciativy několika místních obyvatel) byly rekonstruovány některé památky, především staré rodové věže Keselo v Omalu. S pomocí partnerů v USA byl vybaven národní park a v roce 2010 bylo dokončeno velké informační středisko pro turisty. Od konce prvního desetiletí se v Thušsku objevuje značný nárůst cestovního ruchu až na téměř 15 tisíc oficiálních turistů v roce 2018 (plus odhadem další 3-4 tisíce neregistrovaných).
Literatura:
Big Catalogue of Georgian Petroglyphs. Shota Rustaveli National Science Foundation, Tbilisi, 2000, s. 85-125.
Grigolia, Alexander. Custom and Justice in the Caucasus: The Georgian Highlanders. Philadephia, 1939.
Idoidze, Nugzar: Thušsko. Průvodce o mravech a obyčejích obyvatel Thušska pro návštěvníky a o jejich vzájemném vztahu. Omalo, 2006 (německá, ruská, anglická a francouzská verze)
Kohoutková, Petra. Džvarismus: Pohanství na Kavkaze. Nový Orient, č. 1, 2008, s. 29-33.
Kurtsikhidze, Shorena – Chikovani Vakhtang: Ethnography and Folklore of the Georgia-Chechnya border. Images, customs, myths & folk tales of the peripheries. Lincom, München, 2008.
Merzbacher, Gottfried. Aus den Hochregionen des Kaukasus, Leipzig, 1901.
Mühlfried, Florian: Being a State and States of Being in Highland Georgia. Berghahn: New York – London, 2014, 264 s.
Nasmyth, Peter: Walking in the Caucasus. Georgia. Mta Publications: London, 2013, s. 126-146.
Skalník, Peter: Uneven development in European mountain communities. Dialectical anthropology Vol. 10, No. 3, 1986, s. 215-228.
Topchishvili Roland: The Tsova-Tushs (the Batsbs).
Хахановъ, А.: Тушины. Этнографическое обозрение. Москва, 1889, № 2, с. 40-62.
Цискаров, И.: Записки о Тушетии, 1848.
Цоцанидзе, Георгий: От листопада до листопада. კავკაყიურის სახლი (Kavkazský dům), Тбилиси, 2008.
Шавхелишвили, А.И.: Из истории горцев Восточной Грузии. Тушетия XVI — первой половины XIX вв. Мецниереба: Тбилиси, 1983.
Шавхелишвили, А.И.: Тушины, Тбилиси, 2001.
Эланидзе, В. А.: Вопросы истории Тушети. Тбилиси, 1988