Geografie

Oblast Thušska leží za průsmykem Abano (2962 m), severně od hlavního Kavkazského hřebene. Geograficky je tedy již součástí severního Kavkazu. Na západě je vymezena hranicemi s historickým regionem Chevsursko a Pšavsko přes průsmyky Acunta (3431 m) a Borbalo (také Andaki, 2887 m). Na jih se lze dostat do údolí Pankisi přes průsmyk Samkinvrostsveri (3167 m). Severní hranice s Čečenskem a Dagestánem je ukončena mohutným pohraničním Thušským hřbetem s nejvyššími horami regionu – Tebulo (4492 m), Komito (4261 m), Dano (4174 m) a Diklo (4285 m). Východní hranici Thušska uzavírají hřbety Bacibasi (nedostupné, pohraniční zóna), který začíná jižně od hory Diklo, a také Vebo a Achalta, které vévodí nejvyšší hora Enčo (3304 m) nad jezerem Oreti a Šavkilde (3578 m) a dále směrem na průsmyk Abano. Údolí Pirikiti a Gomecari jsou oddělena schůdným hřebenem Makratelo s nejvyšším vrcholem Civa (3380 m). Vedle hřebenové cesty je turisticky důležitý průsmyk (gruz. choli) Nakaičo (2903 m) spojující vesnice Pharsma a Verchovani.

Thušsko je rozděleno na tři základní říční údolí, která se vyznačují značnými výškovými rozdíly. Například centrální vesnice Omalo tak leží vždy vysoko nad řekami říčními údolími. Pirikitská Alazani začíná pod lokalitou Hegho nedaleko Girevi soutokem Kvachidisckali a Larovanisckali (obě řeky pramení pod horou Amugo, 3839 m). Protéká celým Pirikitským údolím s vesnicemi Girevi, Pharsma, Češo, Dartlo a za vesnicí Čigho protéká hlubokým kaňonem až k soutoku s Gomecarskou Alazani pod opuštěnou vesnicí Ageurta. Gomecarská Alazani prameni pod průsmykem Borbalo a pokračuje prakticky opuštěným údolím Alazanistavi až k soutoku s Covskou Alazani před Verchovani. Dále protéká již osídleným územím pod vesnicemi Verchovani, Džvarboseli, Iljurta, Doču či Gogrulta. Za Gogrultou přijímá zprava významný přítok Orickali (Dvě vody, pramen pod průsmykem Samkinvroscveri 3167 m). Pod vesnicí Chachabo se stéká s Čančachovanskou Alazani, která vytváří třetí thušské údolí Čaghma s pramenem pod horou Šavkilde. Významným levobřežním přítokem je říčka Čabalachi, jejímž údolím vede hlavní silnice z Kachetie a vlévá se do Čančachovani u rangerské stanice. Po soutoku všech tří vod se název řeky mění na Andis Koisu, která odtéká do Dagestánu a po soutoku s řekou Avarias Koisu se vlévá do Kaspického moře jako řeka Sulaki.

Obyvatelstvo

Thušská populace je tvořena cca 48 vesnicemi s převahou obyvatelstva s thušskou identitou hovořící gruzínsky s thušským dialektem. Celé Thušsko je dále rozdělené na několik subregionů (temi) s vlastní lokální identitou založenou logicky podle údolí jednotlivých řek (Čaghma, Pirikiti, Gomecari, Covata). Tyto temi lze ještě dále členit (viz níže). Centrálním a strategicky nejdůležitějším místem je vesnice Omalo na svahu mezi oběma hlavními údolími, které je zakončené vrcholem Keselo s rekonstruovanými rodovými věžemi.

Zvláštním etnickým subregionem Thušska je oblast Covata v údolí stejnojmenné řeky, přítoku horní části Gomecarské Alazani. V minulosti byly tamější vesnice osídleny Covatskými Thuši (v některých pramenech nazývaných Bacbijci podle vlastního etnonyma bacbo nah), kteří se od zbylých Thušů (Čaghma Thušové) lišili vlastním jazykem. Cova-Thušský neboli bacbijský jazyk je součástí nachské skupiny horských kavkazských jazyků spolu s čečenštinou, inguštinou či kistštinou (v Pankisském údolí). V čečenských či ingušských pramenech se objevuje křesťanské království Dzurdzuketi, ve kterém dominovaly vajnašské (nachské) kmeny, tj. předkové dnešních Čečenců, Ingušů, Kistinců či právě Cova Thušů. Toto království bylo rozvráceno při nájezdech Čingischána na počátku 13. století a Cova Thušové by tak mohli být považováni za potomky tohoto útvaru. Čečenci potom nazývají termínem bacoi celou thušskou komunitu, jejichž obyvatele dělí na „Gruzíny“ a „naše“ [tj. Cova-Thuše). Přes odlišný jazyk se však Covatští Thušové považují za nedílnou součást gruzínského státu a historie a také jsou spojeni s Čaghma Thušinci stejnými tradicemi a dlouholetým bratrským kontaktem. Od 19. století docházelo ke stále silnějšímu prolínání Cova Thušů a Čaghma Thušů, které mělo za následek postupný úpadek bacbijského jazyka. Přestože se oficiálně udává, že bacbijsky hovoří okolo 3000 lidí, pouze několik desítek lidí jej používá jako rodný a celá jazyková skupina tak patří mezi kriticky ohrožené entity.

Seznam obcí v jednotlivých subregionech (temi):

(zdroj)

Historicko-etnografické regiony Thušska

(převzato ze stránky https://transcaucasian.blogspot.cz/2009/05/ethnographic-map-of-tusheti.html)

• Úvod
• Zakladni informace
  • Geografie
  • Příroda
  • Historie
  • Architektura
  • Etnografie
  • Hudba
  • Kuchyně
• Rady pro turisty
• Češi v Thušsku
• Help-camp

Slavomír Horák

tusetie@email.cz