Help camp 2018

Poté, co se do května přihlásilo skoro 15 lidí, výsledná účast 7 lidí plus tradičního vedoucího a tradičně jeho dcery byla nakonec trochu zklamáním. A to jsme ještě jednoho účastníka málem nechali ve Tbilisi na letišti. O to více entusiasmu z nové skupiny sálalo.

Letošním prvním úkolem po dohodě s naším partnerem z CHKO byla rekonstrukce starého mostu na cestě z Omala do Šenaka. Přes tento most jsme již několikrát přešli, bohužel jeho stav se rok od roku zhoršoval. I tradiční výlet na Zámek lásky jsme museli letos zrušit, protože ani vedoucí neměl odvahu přejít most v takovém stavu. A tak se začaly kácet stromy v blízkosti mostu, osekávat, ořezávat a rozřezávat na více jak třímetrové kulatiny od těch menších až po ty velké. Skupina se ukázala jako mimořádně schopná a nadšená a během jednoho dne natahala do blízkosti mostu přes 25 klád, jen jen je položit. Druhá skupina zahájila značení první části nové trasy na jezero Oreti, které se nakonec stalo jednou z hlavních vizitek letošního Help-campu.

Další tři dny už nebylo nutné žádné rozdělení. Pěkně jsme všichni přišli k mostu a nastalo velké pokládání. Za nadšeného jásotu padaly ztrouchnivělé kmeny do řeky s pozdravem do Dagestánu. Na jejich místo postupně byly pokládány nové. Naší bohulibou činnost se však nepodařilo zcela utajit a do celé záležitosti se začal montovat Národní park s argumentem, že kácíme na území Národního parku, což je prý zakázané. No, jo, když před nějakými dvaceti lety, když se most opravoval, ještě žádný národní park a jeho zákazy neexistoval. Věci fungovaly poněkud přirozeněji a bez regulativů. První den s námi dělal ještě ředitel CHKO, který poslal rangery z národního parku slušně, ale tvrdě do patřičných mezí. Mezitím práce na mostě postoupily do té míry, že byla hotova více jak polovina mostu a další dřevo bylo připraveno k položení. Třetí den byl poslední, kdy jsme mohli vykácet stromy, neboť Národní park tvrdě zasáhl do děje a na našeho partnera, který navíc ulehl s vysokým tlakem, přišla stížnost až ze Tbilisi. Po položení posledních připravených kmenů byl most hotový do tří čtvrtin. Zbývající čtvrtina zůstala jako memento nekomunikace a nepochopení významu turistické infrastruktury.

Aby bylo jasno, nejsme nikdo pro zbytečné kácení stromů, a už vůbec ne na hranici národního parku. Sám jsem velký ochranář a mnoho z hospodářské činnosti mě na horách neskutečně štve. Na tomto místě však dělám výjimku. Za prvé, jde o místo, na kterém se přirozená obnova mostu již několikrát odehrála. Za druhé jde o velmi obtížně dostupné místo z hlediska dopravy dřeva (k nejbližší cestě je 2 km terénem schůdným pouze pro lidi a koně, auto na místo nedojede. A za třetí, jedná se o přirozenou spojnici dvou ze tří největších vesnic v Thušsku, kterou mohou využívat turisté i místní obyvatelé. Zcela absurdní bylo pozdější obvinění našeho partnera z krádeže dřeva. Jako kdyby si ho vzal a postavil z něj soukromou chatu. Nakonec naše práce na třech čtvrtinách mostu i s pokutou 1400 lari pro CHKO vyšla mnohem laciněji než dostavba zbytku, za kterou národní park zaplatil 3500 lari i s rozrytou zemí od silnici až po most, jak koně tahali klády po zemi.

Po těchto zásazích shora nám zbylo „pouze“ značení. Nehledě na stav mostu byla vyznačena stará cesta Omalo – Šenako, jednou ten most přece bude funkční. Volno uprostřed týdne spojené s vyjížďkou na koních se ukázalo také pracovní. Na jezeru Oreti jsme zanechali údernou skupinu, která měla za úkol přenocovat a druhý den vyznačit cestu od jezera co nejdále. Vyzkoušeli jsme i dosah vysílaček, který byl velmi překvapivý – na vzdálenost cca 10 km (byť bez jakýchkoliv přírodních překážek) jsme se slyšeli naprosto dokonale, ačkoliv vedoucí měl jiná jednání a přiběhl k aparátu mnohem později. Po velkolepém celodenním značícím výkonu a statečném boji s ovčáckými psy sice celá stezka nebyla pokořena, nicméně zbývající kousek již bylo možné dokončit jinou skupinou během jednoho dne.

Zbývalo dokončit poslední práci – umístění sloupků a rozcestníků na různých místech v Thušsku. Někdy nám pomohlo auto, z jehož střechy bylo možné montáž dokončit. Vrcholem byla výprava do Gogrulty, která měla umístit „jenom jeden sloupek“. Nakonec z toho byla masová akce celé skupiny, nikdo si nechtěl nechat ujít jednu z nejzapadlejších a také nejkrásnějších vesnic Thušska. Samozřejmě to bylo i s pohoštěním u našeho známého Sokrata, který nás pozval na čaj/kávu. Z toho se, jak jinak, vyvinula celkem slušná suphra (hostina) s vínem, čačou a plným stolem. Někteří z účastníků se nad tou krásou a prostotou dojetím rozplakali. Celou práci jsme zvládli v nestřízlivém stavu a protože ještě bylo trochu času, mohli jsme vyrazit plným autem na cestu na konec údolí do Verchovani, kde na nás tentokrát žádná práce nečekala.

Poslední dny byly ve znamení značkování v údolí Pirikity, což byla dodělávka některých tras a již částečná obnova těch starých.

Závěrečným hřebem byla účast na tradiční Tušetobě, kterou jsme po třech letech opět chytli v rámci Help-campu. Sice jsme toho moc nestihli, jelikož vyhladovělí účastníci se odebrali do dolního Omala na kotori. Následovala závěrečná večeře, která se protáhla až dlouho do noci u ohně v našem táboře. Nedalo se nic dělat, všechno jednou končí a po závěrečném východu slunce bylo nutno dát Omalu opět sbohem. Tak snad za rok na jubilejním desátém ročníku.