Help Camp 2023. Mezi Thušskem a Pšavskem
Tentokrát se sešla genderově velmi nevyvážená parta, která zahrnovala jednoho vedoucího Help-campu a 7 žen. Nicméně i tak se vytvořila tradiční skvělá skupina, namixovaná od věkové nejmladší, ale zároveň služebně nejstarší dcery vedoucího Help-campu, až po jednu z nejstarších účastnic.
Všechny „holky“ zvládly v prvním týdnu přechody hor v Thušsku. Přeznačily se následující trasy:
Pharsma – průsmyk Nakaičo (červená)
Iljurta – Gogrulta – průsmyk nad Chachabem (červená)
Girevi – Pharsma – Češo – Dartlo (žlutá)
Omalo – Chachabo (červená)
Samostatnou a specifickou kapitolou byl tentokrát výlet na Zámek lásky, který parta šikovných holek s vedoucím po dlouhých letech osadila informačními tabulemi o legendární historii tohoto místa, ať již té, která vznikla v 19. století, tak i novodobé týkající se přímo Help-campů. Mezi „diplomatické povinnosti“ tentokrát patřila i účast na otevření kempu v Gomecarském údolí, o jehož perspektivě nejsme tak úplně přesvědčeni. Ale na slavnosti se sešlo i veškeré gruzínské papalášstvo, včetně zástupců české ambasády i starých dobrých kamarádů z předchozích projektů. Tak bylo o čem povídat i na co vzpomínat. Vedoucí Help-campu mohl představit v gruzínštině (premiérová prezentace) svůj Help-camp a (co je podstatné) značení v Thušsku, jak zástupcům dalších CHKO, tak i donorům. Člověk se vždy rád chlubí tím, co má za sebou a přece dobrovolníci chodí po thušských horách s barvičkami již dlouho.
Největší vadou na kráse první poloviny pobytu se tak stala ztráta iluzí o koni jako o chytrém zvířeti, které nemůže rozpárat stan. Může.
Druhá část Help-campu měla tentokrát netradiční, více kočovný nádech. Bohužel se nepodařilo zajistit všechno financování na nově plánovanou trasu z údolí Covata přes Borbalo do Aragvi, a tak bylo nutno projít celou trasu znovu s GPSkou, znovu vše zaznamenat (přestože jsme to již dělali) a udělat aktualizované zhodnocení situace. Z důvodu úspory času i sil účastníků jsme tak jednoho dne vyrazili do Covaty, kde nás auta našich partnerů a kamarádů zanechala našemu osudu. Večer dorazily koně, kteří nás během následujících dvou dnů měly odvézt až do Horního Pšavi (Uqana Pšavi), které tak dobře známe. Některé účastnice měly obavu z dvoudenní túry na koních, na nichž řada z nich seděla úplně poprvé. Nakonec se ale všechno bravurně zvládlo, a to i s téměř slepou Terkou, která měla sice jednu krizi při sestupu z průsmyku Borbalo, ale zvládla vše na absolutní jedničku s hvězdičkou. Jenom v jednu chvíli zahaprovalo počasí, takže i tentokrát jsme průsmyk z Covaty do Alazanistavi neprocházeli v suchém stavu. Snad příští rok, kdy už se snad bude definitivně sloupkovat a značit. Celá projížďka po dechberoucím údolí Alazanistavi však byla již za sucha a z pohodlí koňského sedla. Druhý den koňské výpravy se nám sice málem nepodařilo najít příslušnou stezku na poslední průsmyk, ale díky horskému instinktu našich koňáků se vše zdařilo.
Celou dvoudenní koňskou anabázi zakončila pozdní večeře u naší staré známé Taliko v poslední obydlené vesničce Uqana Pšavi (Čala Chevi), kam jsme s vypětím všech sil dorazili se setměním. Nastalo shledání s naším patronem Vojtou, který přivezl nejen onu toužebně očekávanou večeři, ale také plán na práci v Pšavi.
Další den začal pozdním příchodem koní na další výstup. Na jednu stranu nám to umožnilo zrelaxovat síly, vyprat potřebné věci a usušit je, na druhou stranu jsme na GPSkování vyrazili poměrně pozdě. Čtyřhodinový výstup přes poslední vesničku Achadi až na Jezero hříchů (codviani tba) skončil opět pomalu se setměním, stany jsme opět stavěli za šera. Ale večerní koupel v jezeře jsme si někteří neodpustili (nikdo z nás se neukázal natolik hříšným, aby zde utonul).
Následovaly poslední dva dny Help-campu v terénu, které přes den rozdělilo skupinu na sportovní (ti/ty, kteří/které šlapali/šlapaly po hřebenech) a rekreační (ti, kteří měli/ty, které měly volno). Nakonec si obě skupiny užily, každá po svém. První výšlap znamenal přechod od Jezera hříchů na hřebenovku jednoho z hřbetů Pšavi až do nástupní vesnice Chomi, jedné z nejvýše položených v regionu.
Poslední den práce se skupina hrdinných Češek vydala zmapovat dosud málo probádanou a GPS trasami zcela neprobádanou cestu z Chomi do vesnice Čargali, v hantýrce Help-campu později právem nazvanou „Medvědí stezkou“. Jestliže se děvčatům zdálo, že výstup na hřeben (po stejné cestě, kudy někteří absolvovali sestup o den dříve) patří k náročným, nebylo to ještě nic proti lození po čtyřech po hřebenu či sestupu zpět do Čargali po zcela neznačené louce, kde selhaly i jinak skvělé Mapy.cz. Ještě se západem slunce se skupina pohybovala nebezpečně vysoko. Naštěstí se podařilo najít cestu ještě do setmění a poté již to pomalu šlo. Zespoda navíc vyjela záchranná expedice mužské části řidič Vojta a vedoucí help-campu s autem a baterkou. Kameny, které vše spadly ze srdce při shledání, rachotily ještě dlouho do údolí Čargali.
Poslední den tak byl vyhrazen na prohlídku muzea jednoho z největších gruzínských básníků a horalů Važa Pšavely a poněkud netradiční thušsko-pšavský Help-camp se rozprchl do Tbilisi či dále do hor.
