éfa Tengize a jeho nepříchod na pracoviště jsme museli tolerovat. Hlavní atrakcí dne se stalo téměř každodenní koupání v chladné říčce následované koupelí ve vlastním potu při zdolání 500 výškových metrů do tábora. Přes veškeré úsilí se však most dokončit nepodařilo a jeho dostavba čeká již na další dělníky. Most byl nakonec dokončen až po našem odjezdu. Nám se ulevilo, že se nemusíme strachovat, co se dělo s pracně připravenými kládami (foto Giorgi Bakuridze). 

Ranní rozcvičkou před odchodem na most se pro kluky stalo vynášení cementu a písku na Keselo. Tato část byla znamením pro šikovné holky omítačky, které se mohly pustit do nahazování stěn v prvních dvou patrech hradu. Některé strávily v chladivých věžích podstatnou část Help-campu. Nedostatek materiálu občas práci zdržel. To když se nezadařilo s autem a vybraní silní muži čekali na cement do poledního. Dvakrát přišla „pomoc“ od gruzínských studentů, kteří vynesli písek nahoru. Pravda, potom z toho byli tak unavení, že další den se jejich program nekonal. Další várku písku už vynášeli jenom velmi opatrně. I po tomto výkonu se tak mohli jenom dívat na výkonné a šikovné ženy z našeho kolektivu. Na více již sil nezbylo. Pravda, ještě vyslyšeli prosbu o podání vody, což bylo „promptně“ zhruba během hodiny vyřízeno. Gruzínská parta dostala i od našich partnerů přezdívku parketebi („ti, co vyrostli na parketu“) a náš šéf přes Keselo Nugzar prohlásil, že takovou práci jako omítání stěn svěří jenom nám, rozhodně ne jim. Dvoutýdenní práce s maltou a lžící/lžícemi se nakonec vyplatila a na konci pobytu byla obě patra zpevněna omítkou.

Pokud byli rangeři a auta, potom se do terénu den i na několik dní vydaly značkovací party. Původně jsme se těšili, že v Thušsku uvidíme český systém značení, včetně barevných tras, které již byly navrženy. Šablony na český způsob již rovněž byly na místě, stejně jako český Balakryl. Leč, člověk míní a gruzínská Agentura pro chráněná území mění. Těsně před naším příjezdem se rozhodla pro upravený systém švýcarsko-německý. A tak z kompletního značkovaní zbylo pouze vyznačení bílých pruhů. I tak bylo pro značkovací party práce nad hlavu. Bylo nutno nejenom zaznačit dvě bílé čárky v terénu, ale také zaznamenat trasu do GPS, vyznačit ukazatele a rozcestníky, vytvořit popis tras a pokusit se zmapovat co nejvíce toponym.

První výjezd se vydařil. Rangeři na cestě do Šenaka i do Dartla a jejich okolí byli skutečně znalí terénu, podařilo se vyznačit hlavní trasy, propojit je s již vyznačenými částmi. Zvláště pro partu (budoucích) učitelek zeměpisu se Eldara stal doslova idolem (mužští partneři se však bát nemusejí, jednalo se o obdiv k fyzičce, znalostem a schopnostem muzicírovat). Nejhorší byly „stromy gruzínské“ (co ti zeměpisci všechno nevymyslí), na ty se značilo opravdu špatně. Ve chvílích, kdy se rangeři nekonali, byla trasa ještě vylepšována a vypiplána. Podobně se vedlo i skupině Dartlo, pro kterou byl výlet do Pirikiti (Omalo-Dartlo-Kvavlo-Češo) rovněž nezapomenutelným zážitkem.

Skupina Ghele-Doču nakonec vyznačila vše v rekordním půldenním tempu, a to zejména proto, že na hřebeni prakticky nebylo co značit. Zde bude potřeba hodně ukazatelů a rozcestníků. Odměnou navíc byly nádherné výhledy na obě strany hřebene – do Gomecari i Pirikiti.

V dalších dnech se dařilo mnohem méně. Trasu Omalo-Chachabo se sice vyznačit podařilo, a to včetně hrdinského úsilí dívčí party při přechodu přes již polozbořený most. Další pokračování z Chachaba však bylo oříškem, zejména proto, že dlouho chyběl zdatný průvodce. Cestu do Gogrulty se napoprvé nalézt nepodařilo. Tato parta však nakonec litovat nemusela, neboť se jim při ústupu do Chachaba dostalo velmi vřelého přijetí, návrat do Omala byl veselý a plný kulturních zážitků. Na druhý pokus se trasy Chachabo-Gogrulta ujal vedení značek sám vedoucí Help-campu a úlohy průvodce náš oblíbený řidič UAZu Kviča. I zde se začátek neobešel bez komplikací. První bylo nesplněné očekávání, že se do Chachaba povezeme sice oklikou, ale motorově. Nezbylo než poněkolikáté překonat most, což zkušené holky hravě zvládly (zatímco pro Kvíču se jednalo o obtížný úkol), a dojít do Chachaba pěšky (tato vesnice se pro některé stala velmi „oblíbenou“). I když Kviča chvíli váhal, po poradě s místní vesnickou autoritou Gočou se mu podařilo najít cestu přece jenom úspěšněji než mladšímu, jakkoliv snaživému Giorgimu. Pozdní začátek práce a nepřízeň počasí však ovlivnily průběh značení tak, že barvení stromů bylo nutné ukončit předčasně, cestu pouze zaznačit do GPSky a přespat v Gogrultě u další místní postavičky Sokrata.  

Nejhůře dopadla parta směr Verchovani, která se vydala po již částečně vyznačené cestě po hřebeni z Ghele do Doču. Po dosažení rozcestí se však zatáhlo, začalo pršet a značkování tím muselo být odloženo. Pokus o zaznamenání trasy do GPS však i zde narazil na průvodce, který si trasou nebyl jistý. A tak holky i se dvěma praktikantkami národního parku – Lízou z Estonska a Grétou z Německa – sice několikrát brodily stejný potok a nakonec do Verchovani došly, leč jejich data nebyla použitelná.

Nakonec však jedním z nejnáročnějších dnů byla "odpočinková" neděle. Větší část osazenstva osedlala koně a vydala se na 20 km vzdálené jezero Oreti. Skupina koní měla poněkud rozdílný temperament od poměrně ohnivého a ambiciozního bělouše až po prakticky apatické koně, které zajímaly především byliny ke konzumaci a pokusy přimět je k jízdě se nesetkávaly s úspěchem. Výlet se tak poněkud protáhl, jakkoliv výhledy i počasí vyšly. Na cestě zpět se celá skupina roztříštila na několik skupin podle výkonnosti koní, přičemž avantgardou byla skupina 4-5 koní jedoucích tryskem po dolnoomalské pláni.

Druhá, nekoňská skupina, se pokusila dobýt vrchol hory Komito nad Pirikitským údolím. Tento pokus nebyl úspěšný. Jednak bylo údolí zakázané pro ženy, které tak dostaly možnost alternativního programu v údolí Pirikiti, a zbylé mužské části se přes heroické úsilí do stanovené hodiny nepodařilo nastoupat tolik, co bylo v plánu. Navíc se v údolí rapidně zhoršilo počasí, takže ústup se stal nutností. Déšť navíc změnil potůčky na bystřiny a svahy na pohybující se kamenné desky, kde již šlo, mírně řečeno, o ústa. Nakonec se vrátili všichni kromě jedné dvojice, která podle plánu dala táboru vale a otočila své kroky směrem do Chevsuretie.