Help-camp 2019

Jubilejní desátý ročník Help-campu Gruzie přilákal celkem 19 účastníků, ale jelikož někteří odjížděli dříve a přijížděli později, nebylo nás na tradičním tábořišti nad Omalem nikdy více jak patnáct. Plus parta žen ubytovaná na týden v penzionu. Výjimkou byl i věkový průměr, který dosahoval rekordní úrovně 33 let (nepočítaje vedoucího a jeho dceru).

Letošní rok by mohl nést znamení barvy a štětce, proloženém kameny. Hned druhý den po příjezdu se celá skupina odebrala na terénní obhlídku Verchovani. Celá akce byla pojata částečně jako výlet a částečně jako „rozvědku bojem“. Zjistili jsme nevlídný stav mostů na konci Gomecarského údolí. Most do Covaty, který jsme plánovali použít pro turistickou stezku, byl zničen jarními záplavami a s ním vzala za své i naše práce v roce 2013. Bohužel nebyly prostředky, ani síly na opravu, snad do budoucna.

A tak se z nedostatku jiných možností začalo značit a přeznačovat. Postupně byly obnoveny některé starší trasy, jedna skupina si tak užila dvoudenní cestu z Iljurty přes Gogrultu do Chachaba. Celá síť byla zkompletována na místech, kde značení nebylo v minulých letech dotaženo třeba z důvodu špatného počasí. Část skupiny si tak udělala pěkný jednodenní výšlap na sedlo Nakaičo, aby obnovila značení z roku 2016, pohodové byly procházky po silnici v Gomecari i Pirikiti. Obnovu značení z Dartla na Kvavlo jsme přenechali turistům z cestovní kanceláře našich kamarádů, kteří se vyřádili zvláště při značení míst zakázaných pro ženy. A konečně byly vyplněny poslední dva bílé pruhy na cestě z Doču do Gogrulty, pozůstatek počátků značení z roku 2015. Most bohužel nestojí a ani nevypadá, že stát bude, a tak muselo dojít na dobrodružný brod přes řeku, při kterém holky vynalezly pomoc trekovými hůlkami. Vrcholem potom byla výprava větší skupiny do Covaty. Bohužel tato skupina byla od začátku oslabena z důvodu poruchy dynama na autě vedoucího zájezdu (naštěstí se podařilo sehnat v Pirikiti náhradní a později jej vyměnit zpět). Vůbec auto letos zlobilo trochu více, především se nám podařilo dvakrát píchnout, což se za dva roky provozu nestalo.

Nicméně výprava do Covaty vyznačila kompletní úsek a značení se tak dostalo i do tohoto překrásného koutu Thušska. I když se jednalo o „silniční“ úsek, tak můžeme po letošku mít dobrý pocit, že základní síť tras je zkompletovaná podle kdysi dávno vytyčeného plánu. Teď už zbývá jenom maličkost – mapové stojany a hlavně mosty (ty jsou bohužel slabým článkem celého systému a na ty už naše skromná skupina neměla sílu.

Jedinou výjimku tvořil trochu nenápadný a zatím nevyznačený most přes řeku v údolí Gomecari, nedaleko vesničky Džvarboseli. „Zezvův“ most, jak se mu také říká, jsme začali již v roce 2013 a musím hrdě prohlásit, že dřeva i naše práce od té doby stále drží. Na druhou stranu most nebyl zcela dokončen, a tak by naše tehdejší práce mohla přijít vniveč. Naštěstí došlo konečně k dohodě, Zezva se jeden den uvolil k dokončení celé akce, a tak parta našich chlapů z expedice okusila, co je to pracovat se Zezvou. Kdo nezažil, nepochopí, kdo zažil, nezapomene. S pomocí našeho nadšení, Zezvovy neutuchající energie a jeho vynikající čačy se prostě dílo nemohlo nezdařit a těsně po obědě se tak mohla odehrát slavnostní „procházka na mostě“. Ještě těsně před koncem však Zezva stihl předvést své vrcholné číslo, když se trochu opičím způsobem bleskurychle vyšplhal zhruba doprostřed asi dvacetimetrové borovice, uvázal tam lano a po slezení slavnostně skomírající borovici přeřízl, aby náhodou nepadla za vlast.

Některé návraty z cest byly skutečně veselé, zvláště, když byl posilněn i řidič a bylo plné auto. Zvláště při výletech do Pirikitského údolí někteří účastníci ocenili místní restauraci s šašlikem a domácím vínem, jež se často vezlo ještě směrem na Omalo a pokud se nezkonzumovalo v autě, tak do půlnoci u ohně obvykle zásoby zmizely.

Druhý polovina Help-campu se nesla ve znamená zvelebování Kesela. Přestože se účastníci předchozím značícím programem trochu namlsali, přece jenom jsme všichni účastnili pohazování kamenů na obnovu zídek, vybudování přístupových cest. Později na podzim zde přibylo zábradlí a další ochranné prvky, takže turisté snad nebudou chodit po Keselu „jako mravenci“, jak se neustále vyjadřuje náš patron Nugzar.

Závěrečný den se nesl ve znamení vyjížďky na koních, která, pravda, začala pozdě kvůli příjezdu koní a průvodců. Na Oreti jsme se však dostali, bohužel cestou zpět došlo k neplánované zastávce na dgheobě nad vesnicí Chiso. Závody byly sice skvělé, ale zároveň nás to stálo řadu skleniček alkoholu, takže sestup do Kumelaurty a následná cesta po omalské pláni již neprobíhala ve střízlivém stavu, zejména u pánské části výpravy.

Závěrečný banket tak byl již poslední tečkou za Help-campem 2019 a ranní odjezd dolů se nesl v lehkém oparu a smutku, který s námi sdílel u help-campový pes Pinďa.