Zpráva o Help-campu 2022

Tentokrát se do hor vydalo nakonec sedm statečných. Účast nijak oslnivá, ale parta opět vynikající, jakkoliv různorodá. Počínaje Pepou, všeumělem a nejstarším účastníkem, přes staré matadory Kristýnu s Danielem (a jeho ukulelem), kteří zde již byli před pěti lety, veselou Veroniku až po nejmladší účastníky Filipa s Lukášem, kteří však udivovali svou fyzickou zdatností i znalostmi a přehledem.

První a bohužel nepříjemné překvapení nás čekalo hned při příjezdu do Omala. „Česká“ věž byla zborcená, zdivo, byť vyspravené naší péčí, nevydrželo nápor podzimních dešťů a prvního sněhu a značná část stavby se sesypala jako domek z karet. Nikdo nám nedával nic za vinu, naopak všichni nadávali svorně na tehdejší stavebníky a jejich spěch zpět v roce 2012. Nevydrželo to ani deset let.

Před námi se tak rozprostřela sysifovská práce na několik dní – vyčistit Keselo od padlých kamenů, srovnat kameny na úhledné hromady pro další případné použití, rozebrat zborcenou střechu a vyčistit věž pro další stavbu. Vedení likvidátorských prací si vzal na starost zkušený lesák Pepa, který sice občas nevycházel z údivu nad kontrastem thušských bezpečnostních předpisů oproti jemu známým německy mluvícím zemím, ba i Česku. Nicméně jako správný Čech se „zlatými ručičkami“ si věděl rady i v jinak krkolomných situacích a polohách. A jenom vedoucí Help-campu přemítal, kolikrát už ty nebo ony kameny držely nebo házely české ruce v minulosti – něco jsme dotáhli nahoru vlastnoručně, něco lanovkou, něco jsme vyklidili ještě ze staré věže. Nemluvě o kulánech, které jsme stahovali ještě na prvním ročníku Help-campu v roce 2010. Prostě „Česká“ věž. Díky nadšení a nezměrnému úsilí celé skupiny bylo za čtyři dny hotovo – cestičky na Keselu vzorně upraveny, hromady kamení i dřev srovnány. Neuvěřitelné!! Místní jako vždy jenom udiveně kroutili hlavou, co to Češi zase předvedli za výkon.

Po této největší dřině na nás opět volaly barvy, štětce, abychom si procvičili nohy. Nejprve kratší vycházky do okolí Omala a poté výjezdy do Pirikiti a především do Gomecari. V údolí Gomecari nás naopak překvapil nový pěší most přes řeku po vesnicí Džvarboseli. Není sice jisté, jak dlouho přežije, nicméně jako značkáři jsme se na něj vrhli a přemalovali veškeré trasy právě tímto směrem. Snad se podaří dotáhnout i cedule, které budou ukazovat na správné značení.

Právě údolí Gomecari jsme navštívili několikrát. Nejprve to byla nejnáročnější červená trasa z Džvarboseli nahoru na průsmyk Nakhaičo. Jako obvykle se nám nepodařilo vyrazit včas, takže na průsmyk a k zaslouženému pozdnímu obědu se poměrně vyčerpaná skupina dostala až pozdě odpoledne. Sestup do údolí Pirikiti, kde nás již čekalo auto s neúnavně jezdícím Uturem a nově opravený most přes řeku pod vesnicí Pharsma. Krátké pivo a vyrazili jsme na cestu do Dartla, kde nás již čekali notně zmrzlá druhá skupina, jež o nás neměla žádné zprávy díky absenci signálu. Jenže jsme byli v Thušsku a proti nám se najednou vyřítilo auto, za ním druhé a po krátkých pozdravech z něj vyskákali účastníci slavností (dgheoba) z Girevi, a to včetně dávného známého Vacha, již několik let ředitele národního parku. Takové setkání se samozřejmě nedalo odbýt, zdržení narostlo na další hodinu, stejně jako napětí u našich přátel v Dartlu. Nakonec to vše skončilo u nás v útulné klubovničce u Nugzara nad večeří a panákem čači.

V polovině Help-campu došlo i na koně, tentokrát spojené i s obnovou značení, kdy se naše statečná dívčí část nechala vysadit na Oreti a po přespání nahoře se druhý den pomalu promalovávali dolů k řece. Klobouk dolů! Posledním vrcholným výletem se stalo údolí Covata, kam směřovala již pouze část výpravy, neboť tam předchozí vyrazila s předstihem do nížin. Přestože jsme opět vyrazili pozdě, kompenzace v podobě mateřídoušky (jedné z nejlepších v Thušsku a večerní Covatou i s posezení u pastevců připravila nádherný epilog.

Loučení se tentokrát odehrávalo nadvakrát, jelikož jedná část výpravy nás opouštěla o něco dříve. Pepa si připravil nádherný rozlučkový přípitek v gruzínštině, který sklidil bujarý aplaus, poslední čača a zbyli jsme jenom ve třech, akorát na jeden menší výlet do Chachaba. Vesnička zde byla téměř prázdná, muži připravovali slavnost (dgheobu), a tak si nás okupovali místní kluci.

Vše uzavřela poslední čača s našim kamarádem Giem z národního parku. Když jsme v klidu seděli a hodnotili Thušsko, tak se u národního parku objevila dvojice gruzínských dobrovolníků. Ze zvědavosti jsem se Gia zeptal, co vlastně tito dobrovolníci dělají. Odpověď byla geniálně lakonická „didi arapheri“ (velké nic). Víc nebylo  třeba dodat.

Obnovené trasy červená:

- Omalo – Zámek lásky – Šenako – Ageurta – rozcestník Tatikboselthana

- Omalo – Cokalta – Oreti (s výjimkou Cokalty)

- Omalo – Kue – Ghele

Obnovené trasy žlutá:

- Omalo – Dartlo – Čigho

- Džvarboseli - Covata