Zpráva z Help Campu 2024
Letošní tábor by se dal nazvat "Tábor dešťů". Déšť nám překazil již tradiční aklimatizační vycházku na Zámek lásky. Nicméně se podařilo nahradit vše značením, respektive přeznačením stezky podle nových gruzínských pravidel.
Tato pravidla navíc zásadně ovlivnila program celého tábora. Jelikož existuje několik velkých projektů značení turistických cest, které se zatím tváří jako systematické a do budoucnosti udržitelné místními prostředky, možná končí jedna velká etapa našich táborů. Naštěstí plánovači tras zatím zapomněli na stranu Šenaka, tudíž malou pomocí jsme mohli přispět i my a vedoucí Help-campu ve spolupráci s dalšími vyvine tlak, aby se tyto trasy objevily v celogruzínském systému. V průběhu několika málo možných hezkých dní se tak podařilo přeznačit celou oblast okolo Šenaka, kterou korunovala dobře vychlazená piva u Eldara a v případě jedné skupiny i koupel v nádrži pod Šenakem.
Další dny propršely, tudíž se značit nedalo. Naštěstí jsme nadvakrát sehnali materiál na stavbu nové kadibudky, když ta stará po 12 letech definitivně lehla k zemi a ke svému účelu se skutečně již nehodila. S pomocí entuziasmu a šikovnosti našeho všeuměla a neskutečného dříče Pepy se podařilo vytvořit funkční stavbu, která snad opět nějakou dobu vydrží. Výsledek rozhodně stojí zato. Snad to někdo jen tak nepoškodí a bude vše sloužit ke všeobecné spokojenosti. Ještě by to chtělo ohradit tábořiště a k idyle dobrovolníků pod posvátným pahorkem by již nic nechybělo.
Jeden z hezkých dnů věnovala přinejmenším mužská část pracím v lese a přivezením dřeva pro našeho partnera a mého dávného "thušského otce" Nugzara.
Splnili jsme také úpěnlivé prosby mnoha lidí, které jsme potkávali v Omalu. Několik lidí se na nás obrátilo s větami typu "udělejte něco s mostem na Šenako". Samozřejmě české dobrovolníky těší naše skvělá pověst, nicméně je otázka, zda se nejedná spíše o špatně vysvědčení pro místní úřady. Na druhou stranu byla potěšující spolupráce vedení Národního parku a Landšaftu. Pozdní oběd se změnil na klasickou gruzínskou suphru (hostinu) s mnoha přípitky. Naši nováčci dostali alespoň lekci z místní kultury, zatímco vedoucí tábora se zapotil při překladu z gruzínštiny do češtiny.
Po odjezdu poloviny Help-campu do Arménie následoval odjezd na asi nejatraktivnější část letošního tábora - do Covaty. Našim úkolem bylo namalovat trasu z Indurty po první průsmyk, dále to nemělo moc smysl. Původně jsme měli v Covatě a v Alazanistavi strávit mnohem delší dobu umisťováním sloupků a ukazatelů. Nicméně sloupky se nepodařilo doručit včas z Achmety, a tak opět zůstalo u barviček. Silou vůle, a opět nás hodně podržel Pepa, jsme vystoupali až na průsmyk. Zde odpočívala ruská rodinka, která nás již předchozího dne "přistihla" při malování trasy. Krátce jsme poklábosili a vyrazili každý na opačnou stranu. Ooni do námi letos neprozkoumaného a jinak překrásného údolí Alazanistavi, my dolů do Covaty, k našemu malému stanovému táboru a k místním pastevcům s kouzelnou malou Maruškou. Naše přátelství je ukováno dlouholetým přátelstvím a partnerstvím vedoucího a jejich příbuzenstvím s naším dobrým přítelem a partnerem Zazou Lagazidzem (bohužel před třemi lety zemřelým na COVID). Aby těch neštěstí nebylo málo, tak se do Covatské Alazani zřítil další dobrý člověk Zuro. Nejprve nám odvezl batohy právě k našim sousedům v salaši a na cestě zpět nevybral zatáčku a skulil se asi 100 m do údolí. Jak to tak bývá u opilých řidičů, skoro nic se mu nestalo a s otřesem mozku a odřeninami se vyškrábal pro pomoc k nedaleké salaši. Alkohol za volantem si tak vybral svou daň "pouze" polámanými plechy (bohužel ve stejné době havarovali turisté pod průsmykem a byli z toho za i střízliva dva mrtví a těžce ranění.
Cesta z Covaty do Omala byla rovněž veselá, neboť nás v postupu s batohy zastavila salaš s Mirzem. Dobrá zpráva byla, že šultové (organizátoři místních svátků - dgheobebi) z Covaty jeli dolů do Alvani pro zásoby na svátky. Do jejich poloprázdného auta s prakticky střízlivým mladým řidičem se tak naskládalo celé naše kvarteto i s batohy až do Omala. Mohl jsem tak odvolat domluvený odvoz a přijeli jsme na základnu mnohem dříve, než jsme čekali. Celá akce byla vykoupena čekáním na auto, což znamenalo potrestat značnou část pastevecké čači, okusit skvělou domácí smetanu a čerstvě upečený chléb a na místě osmažené brambory. Oběd tak nebyl třeba a stany jsme.stavěli již ve stavu, kterému se podle ruštiny říká i v gruzínštině „pochmelje“.
Následovalo rozloučení s Pepou, který ve čtvrtek druhého týdne odjel s rangerem národního parku, aby v pátek stihl letadlo. Dodělali jsme dvířka od záchodu, zašli do obchodu k paní Eto na kávu, zastavili jsme se dole u kluků z Landšaftu kvůli další domluvě práce. Naskytl se nám trochu smutný pohled na "naše české" rozcestníky, které ležely složeny na hromadě u plotu. Nedávno byly nahrazeny místními a podobný osud čeká nejspíše všech asi 70 ukazatelů, které jsme před časem rozmístili s takovou péči po celém Thušsku. V Doču tak již nebylo potřeba psát, že do Gogrulty chybí most... Smutek a nostalgii jsme zapili hned vzápětí u našeho kamaráda a mého "staršího bratra" Temura a jeho ženy Nino. Se suvenýrem v podobě rozcestníku jsme tak kráčeli do horního Omala v ovíněném stavu, abychom absolvovali druhou večeři s beránkem.
Poslední dva dny zůstal tábor ve třech. Jeden den byl spíše líný, protože počasí neslibovalo příhodné podmínky pro značení. Zbylé dobrovolnice měly volno, vedoucí začal psát zprávy z Help-campu česky a gruzínsky a odpoledne jsme si dali vycházku do dolního Omala na kávu, chleba a ke klukům do Landšaftu. Domluvili jsme odvoz na poslední den značení i odvoz dolů do Kachetie.
Sobotní den jsme si naposledy dali do těla. Motor auta za nás oddřel výjezd do Čigha. Odtud bylo nutno již značit pěšky. Den se vydařil, rozhodně jsme udělali dobře, když jsme den počkali. Výstup na hlavní thušskou svatyni Lašari jsme vynechali z časových a výškových důvodů. Večerní banket korunoval dlouhý a krásný připitel Nugzarův za české dobrovolníky a vůbec Čechy. Abychom se necítili tak sami, tak nás navštívila česká dívčí výprava včetně Aniččiny kamarádky.
Ranní balení stanů, odjezd o osmé hodině ráno a večerní posezení ve Tbilisi se zbylou skupinou udělalo tečku za čtrnáctým ročníkem dobrovolnického tábora. Uvidíme, zda bude i nějaký patnáctý.
